neděle 21. září 2014

Na kapesníčky...

Dejte mi čas a důvod malovat... Dejte mi barvy a štětce... Pusťte mi anglickou detektivku nebo oblíbený film...Nechte mě vzpomínat na něco překrásného a těšit se na něco velkého... Dovolte mi plánovat a stavět vzdušné zámky. A já budu absolutně šťastná. Nejšťastnější, když se vše protne v jednom okamžiku, tak jako dnes dopoledne...

U krabiček řeším jeden praktický problém. Zatím je "distribuuju" jen jako dárky. A nevím, jestli se pustit i někam dál. Pořizovací cena materiálu je poměrně vysoká a toho času, co nad jednou strávím... Cena by byla prostě vysoká. Tak nevím, koupil by je někdo? A za kolik by člověk asi byl ochotný si takovou krabičku pořídit?



pátek 19. září 2014

Ještě svatba...

Já vím, jsem monotónní.. Ale ještě pořád svatbou žiju. A asi ještě dlouho budu... Ale vy my to odpustíte, že jo? A fotograf mě trápí. Nemá čas na úpravu fotek a ani dalších pár týdnů ho mít nebude. Ono na náhledy na blog to stačí, ale na vyvolání to není... A já bych si tak už lepila a čančala album... Trpělivost (bílé) růže přináší...


neděle 7. září 2014

Proč bych se nejraději vdávala pořád dokola...

Svatba je silně návyková záležitost. Aspoň pro mě. A každý den mě víc a víc mrzí, že už nikdy nebudu nevěsta... Pořád jsem přemýšlela, co mě celý svatební den drželo v nadpozemských výšinách (kromě chlastu samozřejmě... no, asi bych měla napsat kromě lásky, ale tak... víme jak to je, ne?), až to přesně vystihla kamarádka. Říkala, že se bála, že budu zklamaná, když viděla na našem svatebním blogu, co všechno jsem si na svatbu navymýšlela. "A ono ti to fakt všechno vyšlo..." Po celý "den D" i dny před tím se objevovala stále nová a nová, milá a dojemná překvapení... Třeba když se dort, který jsem nakreslila, dokonale vyloupl do 3D podoby. Nebo když se začali sjíždět modro-šedo-béžoví hosté. ("Všichni to pro vás udělali, protože vás mají moc rádi, to se nedalo přehlédnout." Úžasný pocit, že vás má tolik lidí upřímně rádo. Mamka s babičkou dojatě chodily mezi přáteli a děkovaly jim, že jsou a že jsou s námi...) A nebo jak to Tomovi tak moc slušelo... A ten neopakovatelný výraz, když mě uviděl v celé nevěstovské kráse poprvé. ("Změnilo se něco mezi vámi po těch deseti letech, co jste spolu?" ptala se mě šéfová. Jo, změnilo. Je milé společně vlastnit spiklenecký pocit, že jsme měli pro sebe jeden úplně výjimečný den. A to ani jeden nejsme zrovna romantici.) 

A co všechno tedy udělalo naši svatbu nezapomenutelnou?



1. Svatebčané
Rozhodně na prvním místě. Bez jejich skvělé nálady by to nešlo. A bez jejich puntikovaných ohozů... A bez svatebních darů a přání. Ani jedna hovadina. Fakt! A i jelen byl...


2. Šaty
Šaty jsme si nechali šít. U kamarádky švadlenky, která mi spíchla model už na stužkáč, na promoce... ZDE jsou její stránky. Má požehnané ruce. 
Moje ze lnu a madeiry, Tomův "obleček" z přírodního plátna. Bloudění po svatebních salonech jsem si nechala mileráda ujít. Při představě, že by mě někde v celé mé rozložitosti soukali do korzetu a tuny organzy, se mi dělá mdlo i úsměvno zároveň. A velmi mě těší, že šaty jsou jen a jen moje a nikdo jiný se  v nich vdávat nebude...

3. Dort
Taky tak nemáte rádi máslové dorty? My máme navíc jednu obrovskou výhodu. Bydlíme na ulici, kde má sídlo výrobna medového dortu Marlenka. Nechat udělat dort celý z Marlenky považuju za jeden ze svých nejlepších svatebních nápadů. Potažený fondánem. Tmavě modrým s bílými puntíky. Byl úžasný. 



4. Květiny
Že květiny miluju a ráda s nimi pracuju, je všeobecně známo. Velmi sympatický je mi ekopřístup květinářství Efemér či Květinového lahůdkářství, které využívají aktuálně kvetoucího šáší. Přímo na svatební kytku jsem si pravda netroufla. Navíc, ochudit se o zážitky při objednávce u Stani Blably, to prostě nejde. Ale kytičky do váz na svatební tabuli, ty jsem si odpustit nemohla. Obilíčko a makovice jsem sbírala a sušila už od dubna a v pátek před jsem oškubala kolem kolejí a na zahradách kdejaké chrostí. Člověk najde tolik krásného bodláčí, když se pořádně dívá...
Svatební hosty jsem poprosila, aby mi místo pugétu přinesli jednu bílou růži. Kdybych věděla, kolik trablů jim tím způsobím, asi bych se na to vyprdla. Ale zase ta krása ve vázách na druhý den, ta za to stála...

5. Cimbálovka
Tom měl dvě zásadní svatební přání. Jet trabantem a aby hrála cimbálovka. Inu, tak měl traboška a cimbálovku. Folklor milujeme. Ve všech podobách. A naši CM Ostravicu z Frýdku-Místku jsme náležitě hrdí. Bez nich by zábava nebyla ani poloviční.  "Jdou vojáci, jdou vojáci, jdou..." (Víte že se dá udělat prima štrůdl z hostů i bez té příšerné "mašinky", co se vždycky hraje?)

6. Prstýnky
S puntíkama. Jak jinak. Dorozumět se s jejich tvůrcem bylo sice trochu složitější (asi umělec každým coulem), ale pro ten výsledek mu to ráda odpustím. Stránky ZDE. Tom svůj prstýnek dokázal ztratit třetí den po svatbě...

7. Auta
Jak podoknul můj taťka: "NDR vs NSR." Já chtěla brouka, Tom traboška. Oba jsme po haluzi sehnali a dokonce ve stejném odstínu. 

8. Místo
Hostinec U Svatého Jána. Nelze jinak, než doporučit. Výborné jídlo, příjemný personál. Přístup "nic není problém". A za velmi přijatelnou cenu. Pokud jste ze severní Moravy a přejete si mít svatbu "vše na jednom místě", zajeďte se tam mrknout. Obřad pod širým nebem, hostina v krásném dřevěném altánu a obr párty stan, kam se před deštěm schovalo i našich osmdesát hostů.

9. Fotograf
Spolužák ze střední. Nedokážu si představit, že by mě ráno v županu fotil někdo cizí. ("Miro, podej tu kulmu, Miro, zaběhni pro kapesníky...") Navíc, my dva přece nemůžeme mít jen samé seriózní snímky. A před kým jiným blbnout než před dobrým kamarádem? Fotky mluví za vše, ne?

10. Svědkové
Nejlepčejší na světě. Barunka, která trpělivě půl roku chystala, šila, stříhala a připravovala každou věc, kterou jsem si vymyslela. A která celý ten náš menší „festiválek“ přežila, ačkoliv má z podobných monstrakcí hrůzu. A Tonda, který se bravurně chopil organizace a který připravil tolik drobných i velkých překvapení, že jsem měla slzy dojetí i smíchu v očích snad pořád.

11. Drobnosti, blbůstky, dekorace
Modrá stuha kolem pasu. Puntíkované nehty na nohách. Dokonalé cukrovíčko. Odznáčky místo myrty. Svatební oznámení. Prostřená tabule. Lístky do tomboly se vzkazy o nás dvou. Květinová slavobrána. Perníková srdce, která jsme s mamkou upekly a nazdobily... A já nevím co všechno ještě... Prostě to, co mě tak těšilo chystat a za co jsem s hrdostí přijímala pochvaly a občas kvůli tomu vypadala jak nafouknutý holub. 

12. My dva
Protože o kom jiném to nakonec celé je? A kdo jiný by měl všechny roztančit a rozesmát a kdo jiný by si to měl naplno užít a vychutnat než nevěsta a ženich? 


pátek 29. srpna 2014

New school year

Tak už začínám čtvrtý rok. Neuvěřitelné... Letos se mi dostalo té cti, že jsem se mohla vyřádit ne jen ve své třídě, ale dokonce v celé škole. Už jsme si tak nějak zvykli, že místo vyplňování školních dokumentů a příprav na vyučování, natíráme, malujeme, stěhujeme, uklízíme, montujeme... Tento rok výsledek stojí opravdu za to (ne že bych se chtěla až tak chlubit...). Výmalba je vínová, šedá, okrová a žlutá. Syté barvy, menší plochy. V rámech zatím místo obrázků látky. Písmenkové, puntíkaté. A konečně máme na chodbách jiné sezení než staré lavice, které mě neskutečně rozčilovaly celé tři roky...
Do své třídy jsem si přece jen dovolila jednu speciální libůstku v podobě pláten malovaných akrylem. Jsem zvyklá na papír, ale myslím, že do nějakého toho plátna se ještě pustím.
No, tak jsem zvědavá, jak rychle ti naši miláčkové stihnou celou naši snahu zlikvidovat.


Jsem ráda, že "mood board" zaujala a konečný výsledek nezklamal.


čtvrtek 21. srpna 2014

Odvrácená strana svatby

Je pátý den po a já se ještě pořád vznáším na svatebním obláčku. Věřím, že si ten krásný pocit uchovám a že když mi bude někdy úzko, budu si ho umět vybavit...

To, jak si svatbu člověk užije, strašně záleží na tom, jak moc si ji užít chce. Moje hlavní svatební rada tedy zní - nasadit sobecké brýle a aspoň jednou v životě se nekoukat napravo ani nalevo a selektivně vnímat jen to krásné.

Protože...

... počasí prostě neovlivníte. Věřte, že nastane ta nejhorší varianta, které se nejvíce bojíte. Nám pršelo a byla neskutečná zima. Prý nejhorší víkend z prázdnin. Na venkovní svatbě... A co jako? Já až do dvou do rána lítala jen v šatičkách a zima mi nebyla vůbec. Tanec a pulečky fungovaly spolehlivě. Během obřadu svítilo sluníčko a s temnými mraky vypadají fotky krásně. No a pak jsme se schovaly do pártystanu a už to bylo fuk...

... vždycky bude někdo blbě kafrat. A určitě to bude někdo, koho na svatbu buď pozvat "musíte" a nebo někdo, od koho vás to bude mrzet. Jestliže máte v rodině osobu, která vás štve i normálně, v tento den se to ještě znásobí. Zvláště pokud je ten někdo tak omezený a nevychovaný, že bude chodit a nahlas vyřvávat, jak je to všechno hrozné a jací jsou ženich s nevěstou děsní. (Ano, to si někteří lidé opravdu dovolí...) Co s takovým protivou? Ignorovat a ubít skvělou náladou! Čím víc se budete bavit, tím víc dotyčného namíchnete. (A pokud budete mít štěstí, pošle ho někdo do patřičných mezí za vás...) On poměr dvou brundibárů k sedmdesáti osmi sluníčkům je docela slušné skóre.

... určitě bude uzavírka na nejkratší trase na svatební místo a babičku dva dny před odvezou do nemocnice.   Nepředvídatelnosti házet za hlavu! 

Tohle všechno se nám opravdu stalo a přesto hrdě prohlašuji, že jsme měli tu nejkrásnější svatbu na světě. (Ona je to taková subjektivní záležitost, že?) Protože až budu psát o tom, co všechno se povedlo, bude text mnohem, mnohem delší...


úterý 19. srpna 2014

Koláž svatební

Dobře to dopadlo. Vzali seJ.

Kdybych měla použít jedno slovo pro vyjádření dojmů ze svatby, bylo by to slovo EUFORIE. Neskutečně jsme si ten den užili. A to rozhodně nebylo všechno perfektní. (Časem mám v plánu sepsat i něco jako "odvrácená strana svatby" nebo tak...) Ale mně to nevydařené bylo tak nějak úplně ukradené. Selektivní vnímání je skvělá věc a musím se ho naučit používat častěji. Taky mám v plánu udělat reklamu všem, kteří si to zaslouží a chrlit do světa slova chvály na dort, fotografa, cukrovíčko, květiny, prstýnky, šaty i svatební místo. Musím ale počkat, až ke mně doputují všechny fotky, protože, světe div se, tentokrát jsem foťák v ruce neměla...

fotograf: Miroslav Svačina