Formičky

středa 25. ledna 2012
Ze starých plechových formiček "báboviček" jsem měla radost hned dvakrát. Poprvé, když jsem je zachránila před vyhozením z bytu pratety, která se stěhovala do penzionu a podruhé, když jsem je dávno zapomenuté objevila v krabici při stěhování. Upéct jsem v nich ještě nic neupekla, ale využití mají, to zas jo. Jako kulisy při focení kartiček se osvědčily báječně a jako svícny pro čajové svíčky je používáme pořád...






Zavřeno, přepracováno, třídíme...

sobota 21. ledna 2012
Muž vyrazil na hory a já trčím doma. Než začnete provolávat "óóó, jaký to bídák", přiznávám, že trčím doma zcela dobrovolně. Teda úplně dobrovolně ne, musím totiž pracovat. Musím, ale nemůžu. Koukám do prázného Wordu a na čele svítí kontrolka, "Zavřeno, přepracováno!!!". A tak dělám všechno možné, jen ne to, co bych opravdu měla (a kvůli čemu jsem se vzdala zdravého horského nadýchání...). Třídím krabice ještě neroztřízené, zakládám šuplík zábavový, tvořivý, kablíkový... (Jako je pro milého nepochopitelné, na co potřebuju tolik papírů, tak já nikdy nepochopím, na co existuje tolik kablíků a proč je zrovna my musíme mít všechny doma). Všechno tu na mě volá "dokonči mě, udělej se mnou něco, přetvoř mě..." (A nejvíc tedy huláká žehlení, ale to statečně ignoruju). Jednomu vábení jsem ale odolat prostě nedokázala. Při ukládání do šuplíku zábavového jsem narazila na neskutečné poklady. Alba se známkami a starými obaly. Takové krásnosti. Obaly od žvýkaček, pečlivě vyhlazené a zařazené, to muselo být pro malého kluka neskutečné bohatství. A ty známky, jako malé obrázky, grafiky... Z Kuby, Mongolska, Austrálie, Ruska, některé i s razítky... Srdce bijící pro koláže zavelelo na poplach.  Z bezpečí zaprášeného alba rovnou za sklo. Škoda, aby byly schované v šuplíku.







Či a či a či či čííí...

čtvrtek 19. ledna 2012
Myslím, že má nejhlavnější a nejmilejší inspirace je naprosto jasná...





Přijímač signálu

čtvrtek 12. ledna 2012
Anténa nachystána. Někdy to bez kafe prostě nejde. V mém případě bez mléka s kafem... A bez spousty cukru... A modrého hrnku se srdcem... Restart včil.



Z Vánoc rovnou do fašanku...

středa 11. ledna 2012
Chytře to měli vymyšlené ti naši předkové... 6. ledna, na Tři krále, končil čas vánoční a pak šup rovnou do masopustu, období jitrničkového, koblížkového, maškarního, plesového, tancovacího a pálenkového... Letos trvá fašank přes šest týdnů. Končí škaredou středou, která tentokrát připadá na 22. února. A že pak následuje čtyřicet dní půstu? No já vám nevím, ale mně by nějaké to odříkání po všem tom vánočním cukroví již stráveném a jelítkách zatím jen tušených vůbec neuškodilo... Dříve jsem leden a únor neměla moc ráda. Dnes pro mě mají zvláštní kouzlo. Asi takové, jako holé černé křivé větve jabloní obsypané seschlými červenými jablky zařícími v mlze jako lampiony.

Tak nám nastal fašankový čas. Čas mlhavých únorových rán. Čas špinavých zbytků sněhu na rozblácených polích. Čas červených tváří. Čas štamprlátek slivovice. Čas víření barevných pentlí v šedošedých dnech. Čas hýření před dlouhým obdobím půstu. Čas vodění medvěda a pochovávání basy. Čas šustění sukní a klapání střevíců... Až do ostatků se veselme, hojně jezme a pijme, taneční střevíce obouvejme a barevné maškary oblékejme. Pak tiše přivítejme popeleční středu, bránu do čtyřicetidenního postu, doby pokorného očekávání zmrtvýchvstání. Když ne spasitele, tak přírody, zelených stébel trávy a ptačího zpěvu...


Obraz a vzpomínky

pátek 6. ledna 2012
On silně věřící katolík. Ona začínající učitelka. Padesátá léta. Vezmeš si ho a už nikdy nebudeš dělat svou práci, říkali... A stejně si ho vzala. A stejně celý život učila... A on ji za toto odvážné rozhodnutí celý život miloval. Ke svatbě si koupili obraz. Na lázeňské kolonádě v Luhačovicích. Galerie tam pořád je. A obraz teď visí v našem novém bytě, nad naším novým stolem. Prý ať se nám tu krásně žije... Děkuji, babičko a dědo.




Cedulky

pondělí 2. ledna 2012
Každá událost si dle mého zaslouží svoji důstojnou cedulku... A tak vyrábím narozeninová přání, každý rok se snažím i o jakous takous novoročenku... A když je nějaká příležitost s opravdu velkým P, tak si na cedulce dávám záležet obzvláště. 
Samozřejmě mám už vypozorované, kdo cedulkovou nadílku ocení a kdo si všech těch puntíků, mašlí, obrázků (a poměrně zdlouhavé, nimravé práce) ani nevšime, pouze převezme informaci "kdy a kde" a šupne ten "cár papíru" do koše. Jednou mi bylo sděleno, že si přece člověk nezabordelí byt blbostma a tunama jakýchsi kartiček a jak by to u něj vypadalo v osmdesáti. No právě, čím jiným se v osmdesáti, bezzubí a bezmocní, budeme těšit, než cedulkami, malými kronikami toho, co jsme prožili, koho  milého jsme potkali, co všechno jsme vyzkoušeli a možná už i dávno zapomněli. Nejdříve jsem bývala zklamaná, teď už aspoň vím, na kom si ušetřit práci a poslat jenom smsku... Naopak se snažím nezapomenout na ty, u nichž bývá cedulka v dobrých rukou - slavnostně vystavena a později uložena do památeční krabičky.


Taky mám památeční krabičku. Pochopitelně že neschraňuji všechny cedulky, to bych pak opravdu byla "zabordelená blbostma". Ono stačí jen rozeznat, že sériové novoroční přání od firmy, která nám dělala okna či bezmyšlenkovitě koupené přání v papírnictví, sotva podepsané, duši nemá, kdežto koláž fotek od kamarádky, pozvánka na první výstavu nebo opravdu originální PFko (kterých tak rychle ubývá, ach jo...), to ano. Děkuji všem, kteří si dají tu práci a jednou za čas mě cedulkou podarují. Vážím si nápadů i práce, které jste do nich vložili, i úmyslu udělat mi radost...
U nás jsou teď aktuální cedulky kolaudační. Řadím je do kategorie vysoké důležitosti, k oznámením promočním, svatebním, miminkovým a výstavovým (no jo, výstava je můj velký sen, tak se nedivte). (A možná by sem mohlo patřit i smuteční parte, ale to už asi nebude zcela v mé režii... Snad budu mít kreativní potomstvo.)