Halí belí pro koníky

Moc to neumím, prosadit to, co dělám, někomu "se" nabídnout... Hlavně i proto, že u každé věci pochybuju, váhám... Ale když se jedná o pomoc, jde ostych stranou. Takže: pozor pozor, koníci přáníčkoví v prodeji tu a tu! Není vůbec nutno objednávat přes Fler, stačí mi napsat... A o co vůbec jde? O klub Zvířata v nesnázích, který pořádá akce pro konkrétní útulky, kočičí, psí, koníkové, veverčí, ježčí, záchranné stanice i jiné. Šikovní tvůrci věnují do akce zboží a během cca tří měsíců se pro jednu či dvě organizace vybrané hlasováním sbírají korunky. Že během toho čtvrt roku prodám zboží asi "jen" za pětistovku? Tak si představte, že se to takhle podaří i dalším dvaceti lidem... A to je na celé myšlence klubu skvělé, že každý může opravdu pomoct, stačí chtít. Aktuálně od zítřka zahajujeme akci Pro koně II, výtěžek z ní poputuje do útulku Naděje pro koně. Kéž se nám i tento počin vydaří...

Liška, co snědla myš, co snědla skřítky...

Vím, že samotná tvorba je smysluplná sama o sobě nebo by aspoň měla být, ale já mám v sobě prostě tak nějak zakořeněno, že ten výsledný "produkt" musí být k něčemu užitečný. Málokdy dokážu jen tak sednout k papíru, aniž bych při kreslení nemyslela na to, komu obraz daruji, kde bude viset nebo zkrátka jaký bude jeho účel... Nakonec, když to mám v mozku zrovna takhle zakódované, proč ne... Ono je ale někdy dost těžké, když dojdou ty správné impulsy a najednou není po ruce žádný "úkol"... Jsem proto moc ráda, že znám Alenu, která sbírá a překládá slovinské i jiné lidové  pohádky (mimo jiné - má i spoustu jiných úžasných nápadů) a ještě raději jsem, že občas některé vystaví na svých stránkách a já si je můžu přečíst a co víc, i ilustrovat v rámci klubu Pohádkové ilustrace. Všechno to začalo, jak jinak, na Fleru... A jak píše sama Alenka: "Během pár měsíců vytvořily výtvarnice spousty krásných ilustrací k několika pohádkám. Z toho následně vznikl projekt Pohádky pro společné čtení. Činnost v klubu byla založena také na tom, že jsme každý měsíc hlasovali, který obrázek je nejpovedenější a pohádku nejlíp vystihuje. Rádi bychom na tuto zábavnou aktivitu navázali a dění v klubu zveřejnili na těchto stránkách. Můžete se také připojit."

Měla jsem teď v klubu dlooouhou pauzu. Jiné povinnosti vystrnadily čas na kreslení. Poslední pohádku jsem si ale ujít nenechala. Už jen proto, že jsem měla poslední měsíc, ani nevím proč, velkou chuť pustit na papír lišku... Shoda náhod, že i právě ta se pohádkou mihne? Jo a jak oranžovou normálně zrovna moc nemusím, tak teď ji používám docela hojně... Docela by mě zajímalo, co by na to řekla psychologie barev...

Koláž víkendová, lehce jarní

Mám ráda nedělní rána, reps. dopoledne (pokud jsme ovšem předchozí večer nebyli někde flámovat...). Muž v ložnici spokojeně spí (bohužel žádná samozřejmost, občas mi připadá, že mu spánek kradu; já spím až moc...) a já si užívám líné vstávání, snídám, brouzdám po blozích, po Fleru, kochám se výhledem z okna nebo mi společnost dělá slečna Marplová, "mesijé" Poirot či šéfinspektor Barnaby. Tento víkend si odpočinek obzvlášť zasloužím, mám za sebou velkou zátěžovou zkoušku a zřejmě i "vrchol" naší kolaudační vlny, která už trvá od začátku ledna (a ještě není úplně dokončena...) Vyzkoušela jsem si, že náš byt pojme i čtrnáctičlennou návštěvu, že tu návštěvu dokážeme jakž takž nakrmit a napojit (tři dny chystání, nakupování, vaření, pečení, uklízení...), že se nikdy není možné zavděčit všem a že s některými členy rodiny je to prostě těžké, hlavně pak s těmi, kteří jsou předem programově negativně naladěni...  Dozvěděli jsme se, že to tu máme nezvykle barevné (rozuměj: není tu meruňková v ložnici, citronová v kuchyni a mentolová v obýváku... špatně!). A taky další, ještě "zajímavější" věci, které docela zamrzí. Co se týče názorů na bydlení, v tom mám jasno a lecjaká poznámka je pro mě spíš úsměvná, zvlášť když vím, jak žije "protistrana", ale v oblasti osobních a rodinných vztahů některé věci jen tak hodit za hlavu nejde, bohužel...

Těším se z kousku jara u nás doma... Primule budiž mi pochvalou a odznakem šikovné hospodyňky, heč! A vůbec z celého našeho soukromého minikvětinářství, které tu po návštěvě "přistálo"... Mám radost z porcelánové písmenkové misky a hrnku, které mám už strááášně dlouho a které mě nikdy neomrzí. Černobílá a písmena, to je prostě neokoukatelná kombinace... Užívám si plánování a črtání do svého už naprosto nepostradatelného deníku... Návrh koloběžkového svatebka i veledůležité přání pro mámu... Nemůžu se dočkat úterní výpravy dámské nákupní (představa pracovních dní je snesitelnější, když si ji člověk něčím "načančá")...

Koláž prázdninová babičkovská

Moc se mi líbí koláže, které skládá sympatická "a belgian girl living in Italy" na blogu a bit of pilli pilli... Brouzdá po netu, hledá zajímavé snímky s takovým tím "něčím", co fotka musí mít, aby za něco stála a skládá z nich obrazy vyjadřující různé pocity, nálady, atmosféru... Taky mám koláže ráda. Jak už jsem zmínila, časopisy u nás nemají moc šanci "přežít" bez vykuchaných střev. Je to fajn činnost, když má člověk chuť vytvořit něco pěkného a je zrovna bez nápadů, bez takové té správné tvůrčí energie... A tak jsem dneska prohledala složky s fotkami a poskládala z nich něco, co mi připomíná léto někde na statku, možná prázdniny u babičky, chladivé kanafasové peřiny a stéblo trávy mezi zuby... Aktuální "sbírka" našich polštářů...statek někde ve Slovinsku v létě 2009...cedník a povlaky na polštáře od babičky... chalupy v Doubicích v Českém Švýcarsku v létě 2011... hlávkový salát se špekovou zálivkou o jarních prázdninách 2012...moje milovaná Murynka...jedna z prvních snídaní v novém bytečku, frgály z rožnovských adventních trhů, čaj v hrnku od Kosových...loňská řeřicha, letošní už zasazena...formičky ala svícny... 

Kdo nestříhá s námi, stříhá proti nám...

Yasnnna, jejíž blog moc ráda čtu, se ptala, zda-li ukážu výsledek práce inspirované jedním internetovým časopisem či katalogem (či co to je) Gifted mag, který jsem si s chutí prohlédla na jejích stránkách... No to víte, že ukážu... Všechny ty barevné a úžasné nádhernosti a plakáty a diáře a kalendáře a knížky mě navedly na veselou vlnu. Padlo notně barevných papírů, časopisy poctivě vykuchány (u nás kdo nečte rychle, má smůlu)... Přání do nové koníkové akce (pro klub Zvířata v nesnázích); děkovací kartičky - kolegyně, která dlouho žila v Americe, mě přivedla na myšlenku, že se u nás "thank you cards" velmi těžko shání, asi nejsme moc zvyklí si děkovat či co...; no a obrázky pro děti, jejichž osud je zatím nejistý.

Jarní prázdniny

Sice mi sousloví "jarní prázdniny" připadá poměrně dost absurdní, takhle v únoru a pod kopou sněhu, ale ještě že jsou... Už jsem potřebovala volno jak sůl... Kdo má něco málo potuchy o učitelině, tak moc dobře ví, co ve školství znamená leden... Užívám si proto naprosto bez špetky zardění intenzivní lenošení a flákání. Úžasný pocit, že můžu úplně beztrestně celý den koukat na filmy a na zajímavé pořady (Folklorika, Bydlení je hra a spol.) a něco si u toho patlat a tvořit a tak vůbec... Nová rydla jsou v pohotovosti, stejně čerstvý akvarelový blok čeká v pořadníku a všude kolem se válí spousta barevných odstřižků, lepidlo, nůžky... Doháním resty, snažím se splnit, co jsem kde naslibovala. Jedna pozvánka, druhá pozvánka, obrázky do dětského pokoje... Ještě že jsem pod bedlivým dozorem mourovatého pomocníčka. (A na oběd mi na stole jen tak přistály švestkové knedlíky, mňam! Pro babičku budu malá holka napořád, docela milý pocit...)

                                                                    

Modrá je...

Na nových botách. To takhle jdete pro jedny nové střevíce, protože ty staré se už po deseti letech rozpadly a donesete si domů dvoje, jedny červené a jedny modré. A pak skoro ani nedýcháte, abyste těch pár dní do výplaty ještě nějak vydrželi...

Na hrnku s kafem (dá-li se tak tento nápoj nazvat...)

Na miskách. Prý jsem puntičkář. A asi jo. Puntíky mám totiž fakt ráda.

Na rozkvetlém hyacintu...

Červeně...

Plán na leden byl: renovovat polštáře, namalovat hastrmanský obraz a pořídit si červené boty. Dnes jsem ho koupí červených balerín završila. Vím, že je už 9. únor, ale i tak považuji za úspěch, že to všechno nezůstalo jen jako seznam na papíře.
Plán na únor ještě není... A dneska asi ani není ta správná nálada ho vymýšlet. (Škoda že vrtochy "jsemblbáhnusnáneschopná" nepominou s pubertou). Červené naušnice na fotce tak dlouho nikdo nechtěl, až jsem si je natolik "ochočila", že už jsou definitivně moje.

Hastrman

Miloš Urban - Hastrman; tempera... (Měla jsem napsané sáhodlouhé co a jak a kde a proč a pak jsem to zase všechno pěkně smazala, protože mi přijde, že takhle to úplně stačí...)

Stál jsem po kolena v bažině, která kvetla a svítila jako opečovávaný hrob, a pomalu jsem se poroučel dolů, pod divoké kosatce a blatouchy, pod tělíčka hmyzu tlející v mělké vodě. Poletovala tu světýlka, měl jsem je za svatojánské mušky a pak pochopil svůj omyl: byla sinavě bílá a blikotala ve tmě jako motýli s hořícími křídly. To už jsem zapadl po pás a zoufale hledal oporu pro ruce, abych se vzepřel slizskému tahu hlubiny. Na blízku byl jen orobinec, který se trhal v prstech, a dřevěná rybářská lávka, od plovoucích drnů rozeznatelná jen svou hranatostí. Natáhl jsem k ní paži a břichem se položil na vodu, abych co nejvíce rozprostřel váhu, ale nohy jsem měl zalité jako olovem, něco mi stáhlo nejprve pravou, potom i levou botu a ovinulo mi nahé kotníky měkkými prsty. Tu jsem si vzpomněl na to, co se povídá o utonulých, které jejich bližní nenajdou a nevytáhnou na břeh. Umrlci zůstanou ve vodě, pod vymletým břehem, v zarostlých zátokách nebo v močálech, hnijí tam dny, týdny a roky a čekají na vysvobození. To může přijít od plavce, smrt se dá směnit za smrt a život za život. Byl jich teď přede mnou celý zástup, drali se mi po nohou, brali je do zčernalých prstů a stahovali je dolů, začal jsem kopat, abych je setřástl, a tím víc se potápěl, hrábl pod sebe rukou a nahmátl dlouhé, blátem slepené vlasy nějaké ženy a pod nimi tvrdou pevnou lebku; její ruce mi sevřely boky a nehty jako háky ze mi zaryly pod žebra.

A našly tam žábry. Sevření povolilo, příšery ode mě odpadly, strach z vodní bestie v nich doteď přetrval.

Třepetálci

Připadám si tak trochu nepatřičně, když v té sibérii, co venku probíhá, chci po dětech, aby se chystaly na jaro. No jooo, jenže když je nás "pět a půl", tak se s přípravami musí začít už v lednu. Navíc, aspoň uvnitř ať je veselo, když venku úsměv doslova tuhne. Tak stříháme třepetálky do květináčů, taky na pastelky pro malošky k zápisu. Ať mají na tu první velkou zkoušku pěkné vzpomínky... (A květináče jsme taky "patlali" sami, maminky mě musely "milovat", žlutá ve vlasech, na mikinách, pod nosem...)

V hnízdě a z hnízda...

Mít útulné a bezpečné útočiště a moci z něj pořádat výpravy do blízkých, ale i velmi vzdálených míst. To je pro mě ideální stav. Jenže většinou to funguje u normálních smrtelníků tak, že když se rozhodou pro jedno, tak se musí vzdát druhého. My se rozhodli pro hnízdo. A je moc fajn, že to vidíme oba stejně. Dobře si uvědomuju, jaké máme nesmírné štěstí, že se nás týkají zrovna takováto rozhodnutí a ne jiná a každý den za to děkuju. Jenže znáte to, stačí si vzpomenout na šumění moře, sklenku vína při západu slunce, rybí trhy, útroby pyramid, dobyté dvoutisícovky, rozlehlost pouště, korálové útesy... a veškerá pokora je, ehm, v háji... Dálky volají čím dál tím hlasitěji a tak se těším aspoň fotkami (opravdu se nejedná o ukradený plakát z Ikea, ale autentický snímek), servírováním do pokladů z cest a samozřejmě hlavně tím, co mě každý den obklopuje a naplňuje naprostou euforií, naším domovem... Aktuálně třeba nová knihovna (seřazená podle barev, neodolala jsem blogové inspiraci...)

Polštářová rekonstrukce

Na začátku ledna jsem si slíbila, že tento rok bude tvořivý, což se snažím dodržet, co mi síly stačí a povinnosti dovolí. První "obětí" se staly vybledlé povlaky na polštáře. Co s nimi? No do barvy s nimi! A potom? Písmenková tišťátka a barva na textil. Až mě mrzelo, že po ruce nebylo k potištění více kousků. Úžasná regenerace mozku. Kamarádka natřela, já otiskla, natřela, otiskla... A kolik věcí jsme u toho probraly! A co že je občas nějaké písmeno vzhůru nohama, občas že je nějaké rozteklé, to je přece ta správná patina!