Připadá mi, že po strašně dlouhé době mám volnou chvilku sednout si a něco napsat... Vždycky dumám nad tím, proč zrovna tak úžasné měsíce jako květen a červen, kdy má člověk nosit naušnice z třešní a za uchem kopretinu, bývají zrovna ty nejnarvanější všemi možnými protivnostmi povinnostmi, co existují... Na vysoké to byly zkoušky, momentálně mě "dusí" věci spojené s uzavíráním školního roku, na naší škole navíc "okořeněné" několika "milými třešničkami" navíc, to abychom si těch prázdnin asi více vážili... Nějak se mi všechny radosti, a že jich není málo, ztrácí v nekonečné únavě. A tak si je chci sepsat, abych tu pracovní otupělost trochu rozpustila...
1. Po výletu do Bruntálu, který mi půjčil trochu prázdninové atmosféry a o kterém už jsem psala, jsem si užila doping endorfinů v podobě víkendu v Praze. Už to bude měsíc a pořád z něho čerpám energii. Prázdninové počasí, brouzdání po krásných místech, spousta hodin strávených v galeriích a při dobrém jídle, s tolik báječnými lidmi. Pocit úplné bezstarostnosti a radosti. Někdy je opravdu potřeba "uletět" pryč a dopřát si všeho, co máte rádi. Kdo jste ještě neviděli Muchovu Slovanskou epopej, rozhodně to napravte! Tohle dílo je něco tak neskutečně úžasného, velkolepého a krásného, že bych na výstavu potřebovala jít ještě aspoň jednou, abych ji úplně vstřebala. S úžasem jsem zírala na ta obrovská plátna, která ve mě dokázala probudit tolik emocí a pocitů zároveň, že jsem ani všechny nedokázala pojmout. Bylo moc fajn, že jsem tehle zážitek sdílela s kamarádkou a tetou, každá jsme měly na obrazy trochu jiný názor, takže se u každého plátna rozvíjely nové a nové rozhovory... V galerijní kavárně byl příjemný vizuální klid, trochu divná obsluha, výborné kafe a spousta povídání, jak to bývá, když se lidé vidí po dlouhé době... Nabrat sílu na pět pater Národní galerie a start. S každým patrem dolů směrem k současnému umění nám bylo víc a víc úzko a smutno. Co všechno je dnes považováno za umění, pche. Ze všeho toho chaosu a změti trapnosti jsme doslova utekly. Naopak patra obydlená panem Kupkou a užitným uměním začátku 20. století nám ukazála, jak se asi cítí lidé pod vlivem drog. Tolik tvůrčí energie do žil, naprostá euforie, touha vzít papír a honem honem něco dělat... Další úžasné místo - Sovovy mlýny. Na Kampě, která je sama o sobě nádherná, uprostřed obrazů, v prosklené věži, na terase, která vypadala jako hluboké jezero díky modrým zrcadlům na zemi, kolem dokola Vltava, staré domy, spousta slunce... Dokonalé propojení moderních prostor galerie a starého půvabu města. Taky milý, i když trochu v pořadí obrácený vhled do Kupkova díla. K velkým plátnům, která visí v NGU, najdete v Sovových mlýnech studie k nim a pochopíte, kolik poctivé a trpělivé práce, náčrtů a kreseb za nimi stojí. Smekám klobouk a klaním se, kam až mi záda dovolí... Rozhodla jsem se, že k životu potřebuju aspoň jeden podobný víkend ročně! Příští rok už určitě i s tím Světem knihy...
2. Kromě duhy a jahodového dortu mi byla k narozeninám nadělena spousta krásných věcí. Strašně moc se těším, až si přečtu nové knížky - Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové a Rybí krev od Jiřího Hájíčka. Nejen dobroty duševní, ale i ty do břicha já dokážu náležitě ocenit. Balíček s jídlem mě nadchnul, protože obsahoval všechno to, co moje chuťové buňky zbožňují. Dokonce mě všechny ty oleje a omáčky a ingredience inspirovaly k tomu, abych uklidila celou spíž a udělala jim důstojné místo, tak mám teď kromě dárku radost i z toho, že jsem udělala něco užitečného. Dokonce jsem dostala dort s 25 svíčkami, ten mě opravdu dostal do kolen... Obraz od mámy mi udělal takovou radost, že ani nemám slova, abych napsala jakou. Ale ten vám ukážu, až bude v rámu a pověšený na svém místě.
3. Mám tolik práce! A teď vůbec nemyslím tu protivnou, na kterou jsem si prve stěžovala. Tu se někdo ozve, že by si přál navrhnout svatební oznámení, pak někdo jiný, že by chtěl obraz do obýváku, pak zase že obrázky do dětského pokojíku... Já mám takovou radost, že je o "mě" zájem. Že má smysl to, co dělám. Taky jsme nachystaly další várku přání, tentokrát letní pozdravy a zamilované kočičkové. Pořád ještě s počítačovými úpravami bojuju, naštěstí máme s kamarádkou fajn tandem, já nakreslím, vymyslím barevnost, ona v počítači upraví a nachystá do tisku... Zítra je jdeme vyzvednou, těšim!
4. Jak jsem kdysi psala ten příběh o našem kuchyňském kohoutkovi, který chcípl, protože nepřišel instalatér, tak ten kohoutek sice tehdy pošel, ale zato slepičky už konečně visí, hurá! Zatím jsem do rohu dala provizorně židli od jídelního stolu, ale chce to něco odlehčenějšího, tahle tam působí tak nějak nepatřičně. Příští týden se chystáme směr Ikea, tak mě třeba něco cvrnkne do nosu. (Když jsem u té Ikei, hlasování ještě pořád probíhá. A no jó, já vím, už jsem tím protivná i sama sobě, ale teď už to prostě nevzdám!)
P.S.1: Asi sepíšu petici za znovuvyrábění klasické klovatiny. Místo ní se teď vyrábí klovatex či co a ten už vůbec nejde použít na gumotisk. Taková škoda!
P.S.2: Už nikdy nejdu po tmě lesem. Včera při návratu domů z grilování na nás ze tmy zlověstně zachrochtal divočák, dokonce několikrát a dost blízko a musím říct, že tak nahnáno jsem ještě neměla a že tak rychle jsem plot nikdy nepřelezla...!
