Bílá zeď, nejlepší galerie...

úterý 24. července 2012
Rada bytových designerů, mít v prostoru aspoň jednu čistou nezaplácanou zeď, nejlépe bílou, je pravda pravdoucí. Klidové místo dá vyniknout ostatním zákoutím bytu. Navodí příjemný vizuální lad. A hlavně, ještě teď si pamatuju to zoufalství, když jsem se při našem dočasném pobytu u tchánů (jinak skvělém, to zas jo) snažila najít místečko, kde bych si mohla vyfotit přání a obrazy... No, ale o krabicové výmalbě "všechny stěny meruňkovou" jsem psát nechtěla... Svůj kousek nezaplněné bílé zdi si užívám. Slouží mi jako minifotoateliér. Ráda si představuju, co bych na ni mohla všechno umístit (a nejspíš nikdy neumístím). Občas z ní vytvořím svoji "inspiration board", když si potřebuju utřídit myšlenky a navodit určitou náladu. Dnes mi posloužila jako galerie. Jsem mile překvapená, co všechno mi už letos prošlo pod rukama. Když si vzpomenu na loňské tvůrčí prázdno, tak letos si vše vynahrazuji až až... Na zeď jsem vystavila to, co mi "zbylo". Ostatní zdobí příbytky nových majitelů, což je skvělý pocit. Krávu a kočku si nechám do budoucího dětského pokíčku... S ostatními plány nemám, ale snad taky jednou najdou své uplatnění.
Včera jsem se dožehlila i doprala na dno koše (zázraky se dějí), takže dnes tuše, štětce a pastelky, pozor! Já mám tak ráda léto a prázdniny...


Seznam povinné četby na léto!

čtvrtek 19. července 2012
Knihy ze seznamu přečíst, všichni všechny a povinně, řekla češtinářka, tedy já...

Na začátku léta jsem, jako vždy až moc nedočkavě, zhltla dvě báječné knížky. Rybí krev od Jiřího Hájíčka a Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové. Po delší nucené, ale možná i nutné době půstu jsem znova přičichla k tomu, jak příjemná je možnost vnořit se do cizího příběhu. Obě zmíněné knihy jsou velmi silné, i s několika denním odstupem jsem v nich pořád lapená, k některým pasážím mám dokonce potřebu se vracet, což se mi zas až tak často nestává... Jako správný feťák bych potřebovala svoji další dávku, nejlépe ještě silnější než tu předchozí, jenže nějak nevím, kde ji sehnat a taky mám trochu strach, abych si neublížila nekvalitním materiálem. Prožívám tudíž knižní kocovinu... Napadlo mě, že by podobným "zoufalcům", jako jsem já, přišlo pár literárních tipů vhod... Abyste měli klíč k mému seznamu... Tíhnu k české literatuře a současným autorům, takže zahraniční rady ode mě nečekejte. Pasu po knihách, ve kterých se často objevuje konflikt minulého se současným, ve kterých se hrdinové vydávají po stopách minulosti, aby se lépe vyrovnali s tím, co prožívají. Folklórní a vesnické prvky jsou u mě vyhledávanou vrstvou textu.

Miloš Urban v Hastrmanovi staví do kontrastu sepjetí lidí žijících v 19. století s koloběhem přírody, které se odráží v různých rituálech a obřadech, rovněž schopnost využívat jejích darů bez drancování, proti současnému surovému zneužívání přírodních zdrojů a neschopnosti vážit si krajiny a vnímat její příběhy. Druhá část knihy bývá někdy kritizovaná jako nadbytečná, podle mě však vyvolává přesně to, co má - pocit pořádné facky a nepříjemnou kocovinu po první idylické části knihy. Jiří Hájíček v Selským baroku otevírá téma kolektivizace v 50. letech, násilné odtržení člověka od půdy a tím způsobenou devastaci vztahu  k přírodě, kterou vnímá jako velkou křivdu způsobenou minulým režimem na našich generacích. Já taky. Jak má člověk z paneláku cítit pouto se zemí, když má tak maximálně muškáty za oknem... V Rybí krvi pak opět popisuje, jak na člověka působí přetržení pojítek s minulostí a domovem, zde v podobě bourání vesnic kvůli stavbě Temelína. Ještě se mi stahuje žaludek, když si vzpomenu na pasáže popisující strhávání střech a stěn stavení, ve kterých se žilo, milovalo, rodilo i umíralo... Tučková se obrací k magické krajině Kopanic, tedy Bílých Karpat. A zase se vše točí kolem ztráty schopnosti využívat, ale ne zneužívat, přírodní energie, a to v podobě lidového léčitelství a magie. Nebyl problém číst až do noci i několik hodin v kuse, zato usnout a nemít bizardí sny a jít se beze strachu po tmě vyčůrat, to jo... Do seznamu přidávám i román Milostný dopis klínovým písmem od Tomáše Zmeškala, který mi byl kdysi podstrčen jako četba k vypracování referátu, já jsem jej proto nepěkně odbyla (protože kdo píše referát dříve než den předem, nechť se přihlásí...) a do teď mě to mrzí. Chystám se na druhé kolo, abych si ho mohla vychutnat tak, jak by si zasloužil. Sledovat historické zvraty dvacátého století jako kulisu obyčejných životů je téma lákavé, Zmeškalem výborně zpracované. Jaromíra Kolárová se z výčtu současných autorů poněkud vymyká, knihu Můj chlapec autorka sepsala v cca 70. letech. Tematicky nám s ostatními tituly ale docela pěkně souzní. Kolárová ukazuje na proměnách života nižší třídy (slovy autorčinými) charakter různých časových údobí. Nevadí ani její víra v socialismus, v knížce je totiž výstižně popsáno a vysvětleno, proč se k němu lidé upínali, bez hesel a klišé, osobně, niterně... Při četbě mě nejednou napadlo, že by bylo pěkné mít sepsané malé soukromé dějiny naší rodiny. To by bylo počteníčko... Na konec nechávám Markétu Pilátovou, která nás vrací k současným spisovatelům, ale odklání se tematicky. Pilátová se soustředí na prostředí Jižní Ameriky, ve které sama dlouho žila a čtenáře může napadnout podobnost s oblíbeným magickým realismem. Proč ji zmiňuji? Protože se mi na jejích textech líbí to, co česká literatura mnohdy postrádá. Zaprvé optimističtí hrdinové, ale ne nijak směšně, naopak velmi uvěřitelně, a zadruhé happy end.

A to by mohlo pro dnešek stačit. Podrobnější návod ke čtení vám nedám, pěkně se tím prokousejte sami...  A když už víte, co ráda čtu,  napjatě čekám,  pro co zaběhnout do knihovny...


1. Miloš Urban - Hastrman

2. Jiří Hájíček - Selský baroko

3. Jiří Hájíček - Rybí krev

4. Kateřina Tučková - Žítkovské bohyně

5. Tomáš Zmeškal - Milostný dopis klínovým písmem

6. Jaromíra Kolárová - Můj chlapec a já

7. Markéta Pilátová - Má nejmilejší kniha

Pastelkové léto

čtvrtek 12. července 2012
Pastelkové léto... 
To my si takhle s panem Poirotem a slečnou Marplovou užíváme společně letní lenošení a při luštění všech těch záhad občas něco nakreslíme, jen tak mimochodem... Zítra už bez anglického doprovodu frčím poznávat barvy ostravské, ale pastelky beru rozhodně s sebou!


Pozdrav z Orlických hor

neděle 8. července 2012
Zpět doma. Za námi týden strávený v docela podivném kraji, kde se potraviny ještě prodávají v konzumu a kde během dvacetikilometrového výšlapu nepotkáte ani toho pověstného "pětapůl člověka"...
Loni, když jsme byli v Českém Švýcarsku, taky jsem měla pocit zastavného času. Takový příjemně zneklidňující, nostalgický... Když jsme vyšli na vršek ke kapličce nad vesnicí, ve které jsme bydleli a koukali dolů na krásně opravené chalupy, měla jsem pocit, že je rok 1930... Jen zchátralá sklárna a občas projíždějící auto vracelo do reality. Připadalo mi, že se zde lidé smířili s minulostí, s pachutí po všech těch věcech, které se v Sudetech udály. Přijali smířlivou ruku svých předků, vrátili do dřevěných stavení život, pokračovali po svém, ale nezapomněli.
Letos bylo setkávání s minulostí až tíživé. Zchátralé domky, vedle nepovedené novostavby, "centrum" vesnice hotel ala sedmdesátá léta a ten už zmíněný konzum. Některé dřevěnice opravdu krásné, jiné těsně před zkázou. Po příjezdu rozporuplné pocity. Tady jakoby ke smíření nedošlo. A pokusy začít jinak, aspoň na mě, na "vetřelce", působily marně... V noci děsivá bouřka. Vzpomněla jsem si na dočtené Žítkovské bohyně. Děj knížky se sice odehrával v Bílých Karpatech, ale úplně krásně by se dal zasadit i do orlických kopců. Bohyně, zaříkávačky, pověry, kletby a uřknutí, čarování s přírodními silami, těžký život na horách. Orlické záhoří, obec, kde kdysi lidé chodili z chalupy do chalupy půl hodiny přes kopec, aby se navštívili. A aby se dostali do okresního města, museli přeputovat celou masu orlických hor. (Mimochodem každá cesta přes hory v autě - utrpení! Asfaltové klikyháky a můj žaludek se přáteli nestali...) Nějak se mi bohužel nedařilo aspoň zbytky kouzla z těch dob zachytit, musela jsem zavřít oči a přivolávat je, samy nepřicházely... Loni velké sklárny zaniklé, ale spousta malých, soukromých, autorských dílen nově vzniklá. Tady se na mě po mé otázce, jestli je nějaká sklárna v provozu, koukala paní v infocentru, jako bych spadla z višně. "Proč jsou ty domky tak namačkané na tu cestu, mají okna úplně u silnice." "No protože tu byly dřív než ta cesta, když ji mezi nimi lidé vyšlapali, tak chodili pěšky, maximálně přes ni projel povoz s koňmi..." "Ale když ji asfaltovali, proč ji udělali tak křivou, člověk nemůže ani zrychlit kvůli těm zákrutám." "Museli by zbourat ty chalupy, víte...?" Tolik věcí nám už dneska nedochází, ach jo...
Hory krásné, neskutečné, louky plné lupin a náprstníků a květin, které ani neznám, spousta barev. Květiny všude, lidé nikde... Jen ticho, občas slunce, občas mlha, spousta času "uklidit si" v hlavě. Docela nezvyk, v Beskydech se jde k vrcholu pomáli v procesích, zvláště, když je na kopečku svatyně v podobě hospody. No jo, náš bůh je Radegast, marná sláva...
Viděli jsme toho spoustu, sama to musím ještě všechno vstřebat. Ale jedno místo mě přímo nadchlo a budu na něj vzpomínat moc ráda. Zámek v Častolovicích. Nádvoří zámku provoněné levandulí, která lemovala zákoutí s kovovými bílými stolečky a židlemi, od zdí se odrážely tóny opery, které se občas snažili přeřičet barevní papoušci ve zdobných voliérách. Už v prvním pokoji mi bylo jasné, že tohle nebude jen tak nějaká zámecká expozice. A že jsme jich během putování po koutech naší země už pár navštívili... Paní majitelka hraběnka Šternberková je bytová architektka, byla jedna z prvních informací, které nám průvodkyně předala. Aha. Jakoby se tu pořád bydlelo.  Pokoje zařízené vkusně, i s těžkým dřevěným nábytkem a obrazy ve zlatých rámech, vzdušné a útulné, jen se nastěhovat. Hlavní barva z dominantní dekorace, třeba z tapiserie, olejomalby či kamen, citlivě "vytažená" a použitá k výmalbě. Krásné textilie, porcelánové nádoby osázené hrnkovými květinami...
A ještě jedna věc mě moc potěšila.  Po květnové návštěvě v Národní galerii a Sovových mlýnech jsme se v Opočně mihli kolem rodného domu pana Kupky a v Dobrušce kolem domu, kde strávil dětství a mládí. Rok 2012 = tour po Kupkových stopách. Navštívit nějaké to jeho francouzské místo pobytu, to by bylo hezké završení. He he...