Zařadit nižší rychlost...

Žiju, ale nějak moc rychle mi připadá... Kéž bych mohla napsat, že už sem dlouho nepřibyl ani řádek, protože si naplno užívám krás babího léta, na které jsem se tolik těšila... Burčák jsem měla snad dvakrát a na houby chodím tak maximálně do zeleninového stánku kousek od nás... Z čeho budu dělat vánoční polívku, to fakt nevím. (Víte, to je jedna z mých největších nočních můr, které se mi opravdu zdávají. Že je najednou z ničeho nic Štědrý den a já nemám vánoční polívku a ani stromeček a ani jeden dárek... No co no, někdo padá do díry, já mám vánoční fóbii...)
Školní rok mě nekompromisně vcucnul a očividně mě hodlá vyplivnout zase až v červnu, jen o něco víc pomačkanou... Na kreslení nemám čas skoro vůbec, což mě bolí po dlouhých letních dnech s pastelkami asi nejvíc. Kradu každou volnou chvilku, takže domácnost úpí, prádlo na žehlení se nekontrolovatelně množí a prach pokojně usedá všude po bytě. 
Autoškola zřejmě bude mít lehce tragikomický nádech. Když jsem dnes jela dvacítkou, smrt v očích, kilometr před námi přeběhla po cestě veverka a já sem hystericky řvala, že ji přejedem, tak se instruktor docela bavil. Jsem na sebe prý moc náročná, myslím příliš kroků dopředu a protože to všechno ještě nemám jako se říká "v ruce", tak pak dělám zbytečné chyby. No jo, přikažte učitelskému mozku, ať nemyslí dvacet kroků dopředu... Chtělo by to prohodit: život zpomalit, v autě zrychlit...
Co mě těší je, že si na mě občas někdo vzpomene a požádá mě o obrázky do bytu. Teď jsem dělala fialový "triptych" pro jednu dávnou spolubydlící z jednoho už dávno zbouraného domu v Ostravě. (To byly časy, pět minut od centra, tudíž i od školy, hned u největšího Librexu v republice, můj první modrý pokoj, po hnusných kolejích jako v ráji...) Ona už má dvě děti (a moc krásnou kuchyň, do které přijdou ty obrázky) a já mám svůj celý modrý byt a druhý rok v práci... Letí to... Taky mě těší těšení (no jo, učitelka češtiny a její vybroušený sloh, uaaa) na nové dveře a na jednu akci příští týden a taky jeden milý email, který mi přišel včera, ale to zatím nemůžu prozradit, o čem...

Nedělní, lehce podzimní oběd

Měli jsme dnes vzácnou návštěvu a tak se docela dost šiklo, že jsem zase jednou po sto letech měla chuť potrápit hrnce a vařečky. (Já teda vařím docela často, to zas jo, hlady netrpíme, ale jen někdy s opravdovou radostí a bez pocitu povinnosti, jako třeba dnes a to mi pak připadá, že to všecko nějak líp chutná...) Když už jsem tady minule tolik pěla ódy na září, tak jsem samozřejmě zvolila menu s podzimním nádechem. Houbová krémová polévka z lišek a jako hlavní chod srnčí steaky se šťouchanými bramborami (je prima mít muže u "lesů"). Ráda bych vám předvedla aspoň vizuální stránku pokrmu, když už se vůně a chutě zachytit nedají, ale nějak jsem to všechno nestihla vyfotit... Tak aspoň prostřený stůl... Je moc fajn si aspoň jednou za čas užít sváteční nedělní oběd, pěkně s ubrusem a naleštěnými příbory a povídáním a nespěcháním...
Tuším, že příští návštěvě přistane na talíři kachna, jelikož se nám tento opeřenec (ovšem samozřejmě již oškubaný) vyskytuje v mražáku v počtu dva kusy a je potřeba s tím teda honem rychle něco udělat... 

Hezkou neděli přeji!