Hádejte, co je u nás nového...?

 

Když už ten Halloween musí být...

Letošní podzim

Říjnové víkendy se povedly. Přinesly všechno, co jsem si od podzimu přála.

 

Bloumání po lese a košíky plné hříbků. Rostou i kuřátka, jupí! (tak se na Moravě říká liškám... a přitom je to houba... no, je v tom trošku zmatek...) Máme nasušeno na vánoční kyselicu - moje polévkové trauma vyřešeno. Poprvé jsme vyrazili "na lov" na začátku měsíce. Spolužák z gymplu se ženil v takové podhorské vesničce, tak jsme z obřadu pádili rovnou do lesa. Ostatní houbaři nechápavě hleděli, když jsme vyskočili z auta v šatech a obleku. Další pátrací kolo jsme uspořádali o posledním víkendu. Stála jsem uprostřed klidného lesa, přes stromy se dralo sluníčko, ukládala jsem si do hlavy dostatečnou zásobu ticha do uvřeštěných hodin ve škole. Úplné bezvětří a najednou se z větví začaly sypat zlaté lístky. Přísahám, že cinkaly. Ani jsem nedýchala, abych tu chvíli nevyrušila.

 

I na pouštění draků došlo. Je tak už trochu tradice, že jeden rok nám na tuto podzimní činnost čas nevyjde a další zase ano, tak našemu setkávání s kamarády na louce říkáme dračí bienále. Ráno jsme vyráželi do smutného pošmourna, večer jsme odjížděli opálení, ukolébaní sluníčkem... Místo, kam jezdíváme, se nazývá "větrná pekliska". Naše mamka tam má takovou malou chatičku. Někdy v noci to za okny opravdu vypadá, jako by se čerti ženili, jaká bývá fujavice. Tentokrát jako naschvál úplné bezvětří. Ale co, tráva je tam hebká jako peřina, všude voní mateřídouška, dřeva na opečení buřtů bývá v lese dost, nedostakem svařáku jsme taky netrpěli... A po nějaké té hodince pachtění a běhání se nakonec nad námi i ten vítr smiloval. Docela mě bavilo, jak děti nechápavě postávaly a zkoumavě se dívaly na tatínky a maminky, jak nadšeně běhají s nějakou věcí na špagátku a náramně se u toho baví. Tak mě napadá, když jsme byli  draky takhle pouštět poprvé, před čtyřmi lety, něměli jsme s sebou ani jednoho prcka... Letošní ročník čítal šest dětí a čtyři psy...

 

Každý rok se těším na Hubertskou pouť na svatém Hostýnku. Hostýn je pro mě dětství, výlety s babičkou a dědou, sladké růžence, údiv nad krásným kostelem (modrý strop plný hvězd)... Na Huberta je to tam samý zelený panáček v kamizolce (občas si říkám, jestli mezi těmi myslivci vážně není i nějaký ten čert na výzvědách) a v poutních domech naprosto úžasná zvěřina, mňam! A taky krásná mše doprovázená troubením lesních rohů. My jsme ji teda neabsolvovali přímo v chrámu, ale protože se pouštěla i do reproduktorů ven, tak jsme si kousek vyslechli pod modrým nebem. Jak řekl Tom, terapie zadarmo... Mimochodem říjen je obdobím hodů, víte to? Minulou neděli byly hody císařské neboli havelské, které kdysi zavedl Josef II., aby poddaní nehýřili celý měscí, ale jen třetí neděli v říjnu. Poddaní si to ovšem vyložili po svém, dál slavívali svoje vesnické hody a potom navíc i ty císařské. U nás konečně došlo na tu mražákovou kačenu. Některé tradice je prostě fajn dodržovat.

Tento víkend bude určitě taky krásný. Už jen proto, že začal už ve čtvrtek, juhuuu!

Proč se těším na listopad.

Protože vyjde nové číslo Bohemia living. 9. 11.! Časopis se mi líbí od začátku, ale na tohle vydání se těším obzvláště (tajnůstkářské mrknutí, he he...)

A taky proto, že se asi začně prodávat Kulturní diář 2013, na který mám zálusk. Jsem na něj zvědavá.

 

Ono se sice říká, že se člověk nemá moc těšit, protože pak bude zklamaný, ale u mně to tak letos naštěstí není. Těšila jsem se do Prahy a výlet byl báječný. Nemohla jsem se dočkat kurzu serigrafie a domů jsem přijela úplně omráčená tvůrčím nadšením (a ředidlem...). Tak proč bychom se netěšili, jak pravil klasik, že?

(Tentokrát bez fotek. Jsou uvězněné v mém umírajícím počítači. Fňuk.)

Workshop serigrafie 2012

Tak se mi splnilo jedno mé letošní obrovské přání. Strávila jsem čtyři dny v tiskařské dílně, omámená tvůrčím ovzduším a ředidlovými výpary, absolutně nadšená a šťastná... Krom toho, že jsem osobně poznala některé milé dámy (lindart, em.en. a SvatavaJ ), jejichž tvorbu jsem přes internet už nějakou tu dobu pozorovala a obdivovala, jsem taky konečně pochopila, jak že ten sítotisk funguje a co všechno se s ním dá vykouzlit. Po pracovním tempu "od devíti do devíti" jsem pravidelně usínala už u velmi pozdních večeří (omlouvám se těm, kteří mi v tu dobu něco sdělovali, asi si to budem muset zopakovat...) , ale unavená jsem byla úplně jinak, než po "osmihodinovce" v práci. A to mám své povolání občas i docela ráda.  Ráno se mi vstávalo tak krásně. S kamarádkou Barunkou jsme ještě pomalu se zavřenýma očima sotva po probuzení zapáleně švitořily a zapisovaly přívaly nápadů, to aby bylo za horších časů z čeho čerpat. Když jsem se pak vzbudila v pondělí a po několika vteřinách ranního zmatení, kde že to vlastně jsem, jsem si uvědomila, že nepofrčím do dílny, ale do kabinetu, jsem dostala od reality takovou facku, že to až pěkné nebylo. Mé srdce tluče pro barvy, je to tak... Ale něco se jíst musí. Příští rok znova, rozhodně!

Jo a ještě jedno velké díky pánům tiskařům, kteří uměli vyřešit absolutně každý problém a kteří byli vždy milí a ochotní, i když kvůli nám museli tvrdnout o prodlouženém víkendu dvanáct hodin denně v práci...

A taky díky Sítotiskovému svazu ČR a lidem z něj, že workshop každý rok (a doufám, že i ten příští!) organizují...

Pár fotek z procesu, které mi poskytla jedna z účastnic Svatka. Díky Svati!

A tady výsledky čtyřdenního tvůrčího zápalu...

Kdo má židli,...

... bydlí. Já tohle rčení nemám moc ráda, přijde mi otřepané, ale nějak se sama nemůžu ubránit ho nepoužít.

Takhle to v srpnu dárkem k svátku od mé báječné kamarádky začalo: 

Přes další šikovnou kamarádku čalounici (je opravdu nedocenitelné mít kolem sebe schopné lidi) to pokračovalo... A včera slavnostním umístěním do kuchyňského koutku vyvrcholilo.

Jsem nadšená, židle je naprosto dokonalá, moc se mi líbí. Ještě hodlám doplnit obrazárnu a budu úplně spokojená. A že je čím. Čtyři dny jsem strávila na workshopu serigrafie, z něhož jsem se kromě pocitů absolutního tvůrčího blaha (já jsem dneska taaaaak pozitivní!) odvezla i grafiky, které si docela ráda vystavím. O workshopu určitě ještě napíšu, zatím to musím ale všechno vstřebat a hlavně dospat...