Smrt nesem ze vsi,
nový líto do vsi:
buďte páni veselí,
s červenými vejci,
s žlutými mazanci.
Jakej je to mazanec,
bez koření, bez vajec.
Buďte páni veselí,
na tu smrtnou neděli:
smrt jsme vám odnesli,
nové léto přinesli.
Vítej líto líbezné,
obilíčko zelené!
(lidová)
Náhle se u zakrslé borovice, sklánějící se z okraje skály, zvedl podivný stožár, došek uvázaný na dlouhé tyči a opatřený slaměnou hlavou s temnými otvory pro oči a nos a trnovou větví místo huby. Panák byl navlečený do rubáše, blátem pomazané košile s velkou ošklivou záplatou ve tvaru šikmého kříže. Smrt, o Smrtné neděli, na skále Smrtka. Konečně mi to došlo, už jsem věděl, jaké divadlo bude následovat. A netušil jsem nic o své úloze v něm.
Smrt neseme ze vsi,
nové léto do vsi!
Vítáme tě, drahé léto,
obilíčko zelené!
Už jsem rozumněl. Slaměnou smrt držel mladík, narostlý jak z vody prut, se silnými kostmi a černými vlasy. byl obutý v nablýskaných holínkách a oděný jen ve světlých vlněných nohavicích a prosté bílé košili bez límce - povážlivě nalehko v porovnání s těmi z jeho družiny, kteří ještě vzali za vděk krátkými kožíšky.
Kde nebyl stín a lezavá zima, tam slunce příjemně hřálo a nutilo odkládat nejteplejší části oděvu. Muž se smrtí jeho paprsky nepotřeboval, jeho síla ke mně sálala přes zátoku jako výzva. Jakub, syn ponocného. nebylo pocyhb, že je to on.
Neseme smrt stařenu,
utopme ji, Mařenu!
...
Smrtka se položila na vodu a pomalu opisovala hodiny, zvolna se poddávajíc proudu, jenž nevedl středem rybníka, ale v křivém běhu obtékal skálu a stáčel se k jihozápadnímu cípu, odkud vedl potok do sousedící tůně. Nahoře na skále se začalo tancovat, hudbu ti lidé nepotřebovali a divočili zcela podle libosti. Jakub a Kateřina se točili v kole, jako by chtěli smrti dole předvést, kdo to umí líp. Ostatní je napodobili, rej kabátů a halen se roztančil po lese a po vodě se rozletěl jeho halas, takže ptáci, kteří ráno s takovou samozřejmostí ozvučovali bor, teď úplně zmlkli. A z břehů se zvedl nový halas a bylo v něm zvonění cínu a třaskání kameniny, jak tanečníci vytahovali z mošen holby a džbány a připíjeli na nové léto, na pokoření zimy a smrti, na vítězství člověka nad přírodou. Pár, který před chvílí mrštil smrtkou do vody, se zastavil nad propastí a pak, zapřený nohama o kámen, si vyměnil rychlý polibek – jako by se ty dvě tváře navzájem udeřily ústy.
Smrt jsme ze vsi vynesli,
nový život přinesli!
(Miloš Urban - Hastrman)
Zimo, zimo, táhni pryč,
nebo na tě vezmu bič.
Odtáhnu tě za pačesy
za ty hory, za ty lesy.
Až se vrátím nazpátek,
svleču zimní kabátek.
(Jiří Žáček - Aprílová škola)
Já se na boj s Moranou ještě necítím. Cestu k potoku s její loutkou dnes absolvovat nebudu. Svůj soukromý rituál jsem si ale odpustit nemohla. Načmárala jsem tu babici hnusnou vytrvalou na cár papíru a s velkou chutí ji spálila!
