Radost i obavy

Tak buď čte některý z rodičů mých žáků můj blog (zdravím!) nebo mám úžasně empatické děti (což je asi více pravděpodobné...) Výborné sýry, růžové víno, antistresová koupel... Ze všech květin jsem si uvázala jednu krásnou kytici. Zátiší s obrazem a jeho jakoby odrazem na stole mě nikdy nepřestane bavit. Talisman nad dveře, úžasný! A jde se prázdninovat, aspoň na týden, pak ještě týden letní školy...

Víte, prý se tu má cosi rušit a mazat... Já se tady v těch věcech vůbec nevyznám, jen jsem pochopila, že se mi asi vypne můj úžasně přehledný seznam oblíbených blogů, které si každý den otvírám místo novin... Stejně tak ti, co se koukají ke mně, ztratí spojení... Nechce se mi to teď řešit, až k tomu dojde, tak snad najdu náhradní řešení... Ale věřím, že si ke mě najdete cestu i tak... A jen tiše doufám, že se mi nevymažou fotky nebo i další věci. Nějak jsem si ten svůj deníček oblíbila a nerada bych o něj přišla...

Konec školního roku...

Tento víkend se nám to tak nějak příjemně sešlo. Včera jsme byli pozvaní na oběd ke švagrové a dnes ke kamarádům. Včera byl luxusní králík, dneska se těšíme svíčkovou... Ó my se máme... No a protože se můžu dopoledne "flákat" a ven se mi v tom vedru nechce, tak bloumám po internetu a hlavně po blozích... Obzvláště s chutí jsem si přečetla článek na blogu ...a zase ta Lucie!, kam chodím ráda a pravidelně pro trochu svěžího životního nadhledu. Co nekupovat učitelům. A se zájmem jsem projela i diskuzi pod textem. Potěšilo mě, kolik lidí si učitelské práce váží. Myslím, že jsme na cestě k dobrým zítřkům... Vůbec mě nepřekvapily reakce typu: ..."co by chtěli, vždyť se dva měsíce flákají..."

Víte, myslím, že žádný soudný učitel dárky neočekává. Ale upřímně, koho by dárek nepotěšil? Mně udělalo radost už jen to, že se samy děti zajímaly, co mám ráda... Víte, mohla jsem jim nadiktovat, co bych chtěla, ale nějak mi to prostě nešlo přes pusu. Takže kdybych někdy v budoucnu náááhodou učila vaše děti: nejraději mám bílé květiny... čokoládu moc nemusím, zato sušená rajčata miluju... tmavě modrá je moje barva... kvalitními pastelkami a dobrou knihou se nikdy nedá nic pokazit...

Já mám pro ty svoje miláčky taky nachystanou malinkatost... Že to se mnou celý rok vydrželi... Prázninová chobotnička...

O princezně ze sasankového lesa...

Při každé víkendové návštěvě rodného městečka mi dojde, jak ten čas opravdu strašně moc letí... Většinou totiž vyrážíme na cyklovýlety po okolí a mně při nich vždycky docvakne, jak se příroda za ty dva týdny zase proměnila... Připadá mi to jako včera, kdy jsme se kochali v jednom tichém zapomenutém lese "na konci světa" lány sasanek. A jak jsem jásala, když jsme tam při druhé vyjížďce objevili konvalinky. Tak moc jsem vždycky chtěla najít konvalinkový les, jupí! Pak to pokračovalo náručí kopretin ze zahrady... Těch, jak mi k jejich trhání zvonily kostelní zvony. No a naposledy mě léto okouzlilo vůní bezu a vlnami zeleného obilí, když jsme se letos poprvé jeli koupat do zakázané vody... A jsem strašně šťastná, že všechny tyto radosti vnímám a těším se z nich... Říkám si, konečně! Protože třeba o období sněženek a zelených klíčků nebo bílých strání rozkvetlých trnek, které tak miluju, jsem byla ochuzena zimou, deštěm a stresem... Taková škoda... A jaký bude ten příští, už prázdninový víkend u mámy na zahradě? Tuším, že levandulový...

Úplně v prázdninách...

Moc se mi líbí, jak Bára Hrzánová v roli Helenky Součkové v představení Hrdý Budžes říká: "Jsem už úplně ve Vánocích...!" No, tak já už přesně takhle úplně celá v prázdninách... A můžete mi, prosimvás, někdo říct, jak mám teď jako normálně pracovat? Když se mi chce jíst na oběd grilované krevety... Když se mi chce po ránu probouzet při pár tempech v bazénu... Když se mi chce šlápnout do pedálů a nechat se obluzovat vzduchem voňavým po bezu... Když se mi chce z toho bezu dělat limonádu... Když se mi chce péct jahodový koláč... Když se mi chce těšit na dovolenou u moře a plánovat, co všechno nás tam čeká... Když se mi chce vázat letní kytky ze zeleného obilíčka a levandule... Když se mi chce úplně všechno, jen ne psát vysvědčení... Jak to mám jako udělat, no?

Koláž pro lepší náladu

Svítí slunce, svítí... Jak "málo" stačí!

1. Bedna se už spokojeně zabydlela na lodžii a trpělivě čeká, až i její okolí dostane nový kabátek. Vedlejší dům si nechal udělat terakota fasádu, tak teď přemýšlím, jak tu barvu zakomponovat do výhledu z okna... Naše zábradlí má podobný odstín, který jsem původně chtěla změnit na hnědou, ale asi ho teda nechám... Taky jsem v novém MB narazila na moc pěknou dlažbu stejného odstínu -  jenže váhám, jestli raději nevytrvat u neutrální šedé varinaty...

2. Co to ta naše drštička (něžné oslovení od Toma) asi říká? Schválně, kdo vymyslí lepší koment...

3. Původně jsem je chtěla uskutečnit, až bude nějaký ten prcek, jakože nad postýlku. Ale jak už to tak se mnou bývá, nemohla jsem to vydržet a momentálně z nich mám možná větší radost, než by mělo to mimino:-).

4. V pátek přišla Barunka a přinesla mi hromadu dárků. Mám dárky od ní ráda, jsou takové jiné, prostě Barunkovské. jako třeba několik metrů vyšívané mašle na kroje, kterou sehnala bůhví kde. (Zuřivě mi koluje hlavou několik nápadů, co s ní provedu.) A taky pastelky. Může být větší slast než nové zastrouhnuté pastelky? 

Kéž se ten déšť umoudří...

Na Moravě a ještě na kopci, nemám proč fňukat, vím... Myslím na všechny, kterým voda ničí víc než jen náladu. Kéž by začaly z nebe padat místo vody třeba lentilky...

Ještě jednou, Leni, děkuji za úžasné barevné plstěnky. Terapie barvami funguje.

Narozeninové okno

Tedy ne že bych slavila natolik, že si nic nepamatuji... (Ačkoliv můj fyzický stav by tomu odpovídal...)

Radost mi letos udělalo...

... že někdo poslouchá, když říkám, co bych si přála... od kamarádky jsem dostala naušnice, které jsem už strašně dlouho okukovala... když mi je dávala, rozbrečela jsem se radostí...

... že mi někdo dokáže vybrat překvapení, které mě dostane do kolen... máma přesně ví, čím mi udělat radost... zbožňuju svou novou rychlovarnou porcelánovou konvici...

...že jsem si mohla užít nedělní oběd s těmi, které mám nejraději... že babi s dědou kvůli mě absolvovali dalekou cestu až k nám... a protože nejsem žádný velký slavič (bujaré oslavy, to není nic pro mě), tak pěkně v poklidu, u prostřeného stolu, řízky a kaše a hlavně všichni spolu... to mi stačí ke štěstí...

... že jsem si mohla pořídit svou pravidelnou narozeninovou knižní dávku... letos opět Tučková, poněkud nechronologicky její prvotina - Vyhnání Gerty Schnirch... Tučková je bezpochyby úžasná autorka a i "Gerta" je, stejně jako "Bohyně", vysoce kvalitní čtivo... nicméně, doporučuji číst jen v dobrém duševním rozpoložení... momentálně se prokousávám Slezským románem od Petra Čichoně a ne a ne se chytit...

...že si na mě vzpomněla velká sousta lidí s přáním... DĚKUJI!...

Radost mi neudělalo jen to, že jsem musela na narozeniny do práce, i když byly v sobotu... (Naordinovala jsem si sama sobě kurz pozitivního myšlení. Mám pocit, že si na všechno pořád jen stěžuju. Takže - ano, musela jsem na svou narozeninovou sobotu do práce, ale té radosti, kterou jsem rozdala všem těm šťastným tygříkům a žirafkám a motýlkům, když jsem jim na obličej patlala barvičky...) A hlavně mi neudělalo radost, že mé tělo zase jednou přestává zvládat stav přetížení a uchyluje se k různým nepěkným prostest akcím... (Na tom nic pozitivního nenajdu, sorry Petro...)