Fáze před dovolenou, když už vím, že určitě pojedeme, je úžasná... Najednou se zbystří smysly a všechno, co normálně míjím, mi připadá jedinečné. Město je rázem tak nějak exotičtější, pole šumí jako moře a všechno voní létem.
Fáze těsně po dovolené, když sedím v dopravním prostředku směr domov, je taky úžasná... Uvědomění, jak je to doma fajn, jak je česká krajina nádherná a přívětivá, jak velké štěstí je mít čisté a klidné útočiště, dobrou práci, mít se k čemu vracet... Člověk se na všechno dívá s nadhledem, a to ne jen proto, že se zrovna nachází v letadle. Někdy je zkrátka potřeba odstup, aby oči viděly to podstatné. (Je mi líto cestovatelů, kteří nesnáší cesty zpět...).
A když se povede i to mezi tím, tedy samotná dovolená, tak je to velmi příjemný bonus. No, a nám se tak nějak povedla. Jak jinak, když jsme příhodně cestovali s "blue" cestovkou, do modrobílého hotelu... Asi se mi nechce sepisovat "cestovatelský deník" den po dni o tom, co jsme jsme viděli, slyšeli, ochutnali... Stavte se na kafe, třeba vám to povykládám... Ony fotky stejně prozradí nejvíc. Určitě se ale ještě pokusím spáchat něco jako "Maroko u nás doma", až to tu uvedu do použitelného stavu a až všechny milé proprietky, které jsme na cestách ukořistili, patřičně zakomponuju... Vůbec se nedivím, že marocký styl frčí. Tolik řemeslné nádhery jako na místních tržnicích jsem pohromadě už dlouho neviděla...
P.S.: Když tak teď sedím uprostřed hory špinavého prádla, čeká mě rekultivace bytu po týdenním Matyldině řádění a kočka mě okatě přehlíží, protože se přece nebude bavit s někým, kdo dal přednost nějakému smýkání po všech čertech před ní, tak si říkám, že bychom si brzy zase nějaký ten odstup a nadhled měli dopřát...
1. Esence Marakéše inspirovala mnoho světových tvůrců parfémů, říkala průvodkyně. Mimochodem naprosto famózní průvodkyně, díky které známe Maroko od a až do z. Já bych tu esenci převedla na celé Maroko - směs neuvěřitelných vůní i odporných smradů. To se takhle prodíráte úzkými uličkami a najednou se vám zvedne žaludek, protože míjíte rybí trh, pak vám ho vzápětí utiší marocká máta, aby se vám znovu zhoupl ne jen při pohledu na hnijící kravskou hlavu pověšenou na háku v místní masně... Maroko, to jsou mísy plné různého koření, o kterém nám vyprávěli místní prodejci i "lékárník" v berberské lékárně... Právě mi tu pod nos voní římský kmín...
2. Essaouiru, modrobílé přístavní městečko, připisuji na seznam přímořským míst, ve kterých by se mi rozhodně líbilo mít nějaký ten letní byt. Pendlovat mezi St. Andrew ve Skotsku, Piranem ve Slovinsku, Sidi Bou Said v Tunisku a Essaouirou v Maroku, och jeeej...
3. Interiér restaurace v hotelu, ve které jsme mohli strávit nejen jídlo, ale především příjemný marocký večer. Já, která nejím dušenou mrkev a cuketu pozřu, jen abych neurazila, jsem byla nadšená mrkvovými kostkami a cuketovým salátem. Koření umí opravdu divy. Mezi marocká národní jídla patří tažin, což je hliněný hrnec, ve kterém se dusí kuřecí, rybí nebo hovězí maso s různými druhy zeleniny. My jsme si pochutnali na tažinu kuřecím a hovězím. Jako příloha nezbytný kuskus.
4. Essaouira, kromě toho, že je na seznamu mých prázdninových míst, je taky velmi větrná, velmi rozmanitá a velmi free. Jednou z jejích dominant je portugalská pevnost La Scala, ze které je báječný výhled na oceán.
5. Zhasněte lampiony, lampiony... Aspoň jednu malinkatou lucerničku jsme si přivezli, jiná nám do kufru nevlezla. I tak jsme čarovali, abychom neplatili za přesváhu zavazadla... Průvodkyně nás protáhla v Marakéši kovářskou uličkou, kde se tyhle nádhernosti vyrábí. Tmavá zákoutí, ze kterých zářily tisíce světel a tmavé tváře, ze kterých zářily stovky očí. Maročani jsou neskutečně šikovní a váží si tradičních řemesel.
6. Zákoutí z paláce velkovezíra Bahía v Marakéši. Jedna z památek, vedle mešity Koutoubia a Saadských hrobek, která je takřka povinnou zastávkou všech turistů. A rozhodně stojí za to.
7. Melláh, historická židovská část arabského města. Maroko je důkazem, že když se chce, v klidu vedle zebe mohou žít židé i muslimové, obývat společná místa a nevraždit se při tom. Ona ta židovská menšina dnes už není tak silná jako kdysi, ale pořád je... Věděli jste, že marocký král jako jediný nevydal "své" židy do koncentráků?
8. Všudypřítomná mozaika. Tahle je z velkovezírského chrámu v Marakéši a chodily po ní stovky žen z místního harému. Ani mezi krásně zdobenými stěnami bych se nechtěla octnout jako vězeň. Bylo mi docela úzko, když jsem se vžila do role obyvatelky místností, kterými jsme procházeli. Zlatá klec. Nicméně nějakou tu mozaiku doma bych klidně snesla. Pořád jsem přemýšlela, jak propašovat v kufru jeden z kovových stolků, u kterých jsme na hotelu popíjeli drinky. Nevymyslela jsem nic. Kdybych řekla, že mě zadrželo "Kelišová, nepokradeš.", tak bych zase lhala... Hříšná mozaika.
9. Kočky v Essauiře se prý mají výtečně, jsou tlusťoučké a celé dny jen spí a jí, říkala průvodkyně. No, je vidět, že nikdy neviděla naši Matyldu. Místní kočky mi rozhodně tlusťoučké nepřipadaly, nicméně asi opravdu vypadaly méně zuboženě, než toulavé kočky v jiných zemích, které jsem chtěla balit do kufru jako ten mozaikový stolek, ale nikdy mi to nebylo dovoleno... Rybáři v přístavu jim hází zbytky ryb, nikdo na ně neřve ani je nevyhání, když se uvelebí v koši se zbožím a pro pohlazení si chodí k turistům...
