Zátiší se třemi kočkami...

Panelákové blues

Jak vysvětlit obyvatelům dalších třiadvaceti bytů, že opravdu nechceme meruňkovou, citronovou ani pistáciovou lodžii? Ano, chtěla jsem napsat lodžii, nikoliv zmrzlinu.

Budeme revitalizovat. Zatím vše probíhá relativně v klidu. Ovšem jen co se kdykoliv naťuklo téma "barva", rozhořely se emoce. Hlavně že všichni pořád tvrdí, že barva, to už je jen taková prkotina. No prosim, tak když to není důležité, tak se nehádejte s těmi, kterým na tom dost záleží (se mnou). Jala jsem se tedy v rámci názornosti "narýsovat" náš paneláček a vytvořit několik přijatelných variant...

Vycházela jsem z toho, že vedlejší domy, které jsou k nám přilípnuté, už omalované jsou, tak by to chtělo trochu navazovat... Ať to tu není úplný papouškov... Tudíž cihlová (červená) nebo oranžová... Doplnit něčím tím neutrálním. Tož šedá či béžová.  Hlavně na těch lodžiích!!! Mně osobně se nejvíc líbí kombinace červená - šedá. (No a když už jsem měla ten Photoshop otevřený, tak proč nepopustit uzdu fantazii...)



Vybrali byste si?

Tak bych si to představovala.

Prý máme přinést návrhy, které by se nám nejvíce líbily. Chi. (Ještě by se mi zamlouvaly i bílé puntíky. Úplně to vidím, jak je páni fasádnící umně krouží.)



Mé návrhy se panu předsedovi zdají málo barevné. Tak že by? (Hádejte, které je naše patro.)

Loučení s prázdninami

Tak už mi mezi prsty protékají poslední kapičky prázdnin. Užila jsem si je. Lenošení s knížkou v houpací síti. Cesty do neznáma. Objevování světů zaniklých - fotka kostela je ze Staré Vody (skvělý dokument). Zavařování, střádání a syslení. Turné po rodině "rozlezlé" po půlce Moravy. Model přijet, pobýt, vyjíst a jet zase dál se osvědčil.  A přesto mám pocit, že jsem nepřečetla tolik knížek, kolik jsem chtěla, že jsem nenavštívila všechny, které jsem plánovala navštívit a že prostě potřebuju ještě mnohem víc sluníčka, pohody a lenošení. No jo, léto je silně návyková droga. Absťák bude příšerný, to je mi jasné už teď.

Stará Voda, Altwasser

Kříž na hřbitově

      Otevřela hřbitovní branku. Nevrzla, což bylo divné, protože hřbitovní branky vždycky vržou, no ne? Asi jen v noci. Ona vstupovala za jasného dne. Odvezla vozík s nářadím a květinami k hrobu pradědy Aloise. Rozhodla se využít chvilky, než se došourali, zaklesnutí jako vždy do sebe, babi s dědou.

      Když přišla k centrálnímu kříži, obešla jej, aby si ho mohla znovu pečlivě prohlédnout ze všech stran. Už je to pět let? Víc? Zkrátka dlouho, co se o něj zajímala. Potřebovala i jeho příběh zahrnout do své bakalářské práce. Lovila z archívů dávno zapomenuté události týkající se křížů z okolí, které pod nánosy času získaly patinu tajemství. Některé kříže spolupracovaly rády, jakoby dlouho čekaly na své znovuobjevení. Jiné zarytě mlčely a vydaly jen zlomeček toho, co mohly. Hřbitovního kříže jí zprvu bylo tak trochu líto. Byl oproti těm v polích vlastně docela nezajímavý. Jeho účel byl jasný -  stát na hřbitově. Žádná vražda na kterou by upomínal, žádná ve zdraví přečkaná živelná katastrofa. Tak k němu přimkla historii holešovských hřbitovů, ale už tehdy začala tušit, že smysl jeho existence je úplně jiný.

      On sám možná svůj neskutečný příběh nemá, ale co jich tu už staletí hlídá! Nazvala ho tehdy pastýřem, který obhlíží stádo křížků a pomníků nad jednotlivými hroby. Kolik osudů tu mezi nimi bloudí? Kolik životních křivd, lásek i bezmoci...? Oči jí sklouzly k rodinnému hrobu. I kolem něj krouží slova, věty, vzpomínky.

      Babi s dědou dorazili. Svým pomalým tempem se pustili do práce. Vždyť už dávno není kam spěchat... Ale je! Najednou měla pocit, že nesmí ztratit ani minutu. Proč se do toho nepustila už dávno? Křísila příběhy Thomaštíků a Jakubitzů, ale co její rodina? Čím začne? Který příběh vybere? Ten o prokletém domě. „Babi, pověz mi to o těch prohraných penězích...“

Kočičí bubáci

Jediným mým letošním plánovaným letním projektem byl obraz do ložnice.  Rám koupený, háček přitlučený... Tak jsem si minulý týden pěkně nachystala barvy, papíry, pustila se do toho a... nic. Nejhorší, co může přijít. Inspirační bezvětří. V tom horku se mi dočista uškvařily myšlenky, a taky bohužel - funguju jako oliva, to nejlepší ze mě leze pod tlakem. Největší chuť zhmotnit nápad mívám, když na to absolutně nemám čas. Tak jsem všechna ta výtvarná udělátka zase schovala a rozhodla se obraz prozatím nechat koňovi (a prázdný háček Matyldě, která si usmyslela, že to vůbec není háček, ale moucha, které ona přímo miluje, a proto se do těch několika metrů snažila neustále doskočit a mouchu lapit... zábava na hodinu denně minimálně...) 

Pak jsme odjeli za kamarády na chatu. Pršelo. Dost.  Taky jsme trochu pili. A tancovali v dešti. A pod okapem. Až do rána. Někdy je potřeba udělat nějakou tu nepřístojnost, aby se člověku rozsvítilo. Najednou to šlo. Obraz už visí. Inspirace je, myslím, zřejmá... Netvrdím teda, že se jedná zrovna o veledílo, už mám za sebou i lepší počiny, ale docela mě baví se pod těmi kočičími bubáky probouzet.

 

 

Stýská se mi po oceánu...

Stýská se mi... Po šumění a šplouchání... Po studených kapkách na kůži... Po vlnách a osvěžující bílé krajce... Po voňavém vzduchu a křiku racků. Ještě že se můžu ponořit aspoň pod chladivý přehoz  z marockého hedvábí, který svými barvami připomíná blankytné nebe, mělkou zátočinu i nejhlubší moře... 

Jaký kousíček je Evropa od Afriky...

 

Aby nikdy neskončilo...

Můžete to prosím někdo zařídit? Aby tohle báječné léto nikdy neskončilo?

Starosti odnesl oceán... Daleko, pryč, asi je někde snědla velryba... Prostě nejsou...

A já zase umím spoustu věcí, na které jsem zapomněla. Umím lenošit v houpací síti a chytat stín, který mi posílá višeň na zahradě. Umím celý, celičký den číst knížku. Umím úplně nehnutě sedět během cesty vlakem a obdivovat krajinu a poslouchat její příběhy. Umím splývat na hladině, jen tak být, existovat a nechat přicházet nápady. Umím si psát deník. Umím prožívat vše tak intenzivně a krásně...

Třeba prohlížení starých fotek praprababiček a prapradědů. Třeba vyprávění babičky a dědy... Třeba společnost mámy... Třeba drobné radosti chystané pro milého. Třeba vůni a chuť meruněk... Třeba hledání zapomenutých ovocných sadů... Třeba těšení na výlety, které na mě ještě čekají...

 

Výskám i ze všeho toho syslení na zimu.

Rybíz se utěšeně louhuje v pálence...

Lipový květ čeká na první studený podzimní večer.

Meruňky jsme s dědou Járou proměnili ve sladký marmeládový zázrak. Během příprav, které mají svou přísně dodržovanou posloupnost, všechny kroky jsou léty prověřené, recept je snad stokrát vyzkoušený, všechny nástroje jsou krásně zašlé a ohmatané, přesto funkční. Třeba kuchyňský robot, který šlape už více jak padesát let... Představte si. Oranžová hmota, která láká, aby do ní člověk namočil prst a olízl ho. "To je krásné. Ty z toho nemáš radost? Já obrovskou. Pokaždé." "Mám dědo, velkou." A ze společně stráveného dne taky.

(O)ryngle jsme s Barunkou přetavily v džem přenádherné granátové barvy. Bez léty ověřených postupů, báječně zmateně, s drobnými pohromami, kousky ovoce až na lustru a přiotrávené spálenými víčky, prostě po Barunkovsku... Už jen ta jejich sklizeň v zanedbaném sadu... Na co žebřík, když je můžete sbírat z koňského hřbetu. "Přijedeš tam na Jiskře nebo autem?" Autem, zvolila jsem menší zlo. A pak všechno to bublání a sypání nezvyklých ingrediencí. Tu rozmarýnu, tu kardamomu...

 

Vždycky jsem toužila po marmeládách s kloboučky...