Miluju prázdniny!

Většinou zastávám názor, že mě obklopují a že tvořím (snad) půvabnější věci, než jsem já sama. Tudíž nevidím důvod, proč si to tady sama sebou zaplňovat. Jenže tyhle fotky, které cvakla moje šikovná kamarádka, na mě dýchají takovou pohodou a radostí, které během prádnin pociťuji, že si je prostě musím uchovat, až budu mít vaky pod očima, mastné vlasy a uštvaný výraz... Vivat jarňáky!

Koláž domácí

Od pondělka chodím doma s foťákem na krku. A cvakám detaily, které mi dělají radost. Umyté a utřené talíře. Košile, která je symbolem, že je Tom doma. Vana plná pěny. Naše soukromá variabilní galerie. A knihovna. No a nakonec poklad největší. Přiznávám, bylo těžké fotit něco jiného. Matylda je pro objektiv jako magnet. Kéž bych si mohla častěji užívat volný den jen tak doma...

Uklizeno, jupí!

Tak za sebou máme Tomíkovy narozeniny. To je čtyřdenní šichta, přátelé... Vždycky si vzpomenu na vzory, podle kterých se dělí slovesa do pěti tříd. První třída jsou slovesa s koncovkou -e, která mají vzory: "nese, bere, maže, peče, umře." Fáze "nese, bere", to jsou nákupy jídla, dlouhé a úmorné. Nechápu ty, kteří tráví čas v marketech rádi a dobrovolně. Fáze "maže, peče", to je vaření, kuchtění, smažení, hnětení, krájení, míchání, chystání, servírování... Pro dvacet lidí, jen tak mimochodem. No a fáze "umře" je myslím celkem výmluvná. Ještě před tím je ale potřeba umýt hromady nádobí, špíny, mastnoty, všechno to utřít, uklidit, uspořádat, povysávat, povytírat... Což jsem právě dokončila. A jsem ráda, že mám tento týden volno... A nemusím to dělat po práci. Od zítřka už jen nohy hore!

A můžu si odškrtnout další rest - záclony v ložnici pověšeny, jupí! Taková drobnost a jakou radost z ní mám... A teď půjdu udělat co? Teď půjdu pěkně do ložnice a budu se na ty nově pověšené záclony dívat zespod... 

Koblihy

Když máme ten masopust... Někdy mi pečení navozuje vyloženě estetický požitek. Všechny ty dřevěné vařečky, válečky, kárované utěrky, do toho kapka marmelády, bílá mouka... A těsto, to je sama o sobě krásná věc. Všechen ten pečicí čurbes dokáže vytvořit kouzelná zátiší. (Možná, že kdybych pekla častěji a častěji ty mimovolné umělecké instalace - konceptuální umění, víte? - musela uklízet, tak bych mluvila jinak... Z čehož vyplývá, že raději budu péct jen občas.)

Anýza

Neumím být nemocná

Jakmile mi každá činnost připadá strašně složitá a i z obyčejných úkonů jsem naprosto vysílená, vím, že je zle. Neumím být totiž nemocná. Od pondělka se den co den ploužím do práce a přesvědčuju se, že se mi prostě jen nechce a že to přejde. V práci, vybičována pracovním adrenalinem, na neduhy zapomenu, čímž sebe i okolí (které můj stav vůbec nepozoruje, ale můj chorý mozek si myslí, že ano) přesvědčím, že jsem zdravá. Doma pak skuhrám a nadávám a usínám před osmou. Když se ve čtvrtek ráno probudím s bolehlavem a pálením v krku, říkám si, jestli bych přece jen neměla ležet v posteli. Připadá mi, že se na mě Tom dívá jako na hypochondra (zase ten chorý mozek), a když beru mobil, abych zavolala šéfové, mám co dělat, abych se nerozbrečela. Jako bych páchala zločin, když chci zůstat doma nemocná. Pak se ještě hodinu trápím a užírám, jestli přece jen do té roboty nepůjdu, co chudáci suplující kolegové a že nám uteče spousta učiva, až vysílením usnu. Po čtyřech hodinách horečnatého spánku mě probudí hlad (ha, nejsi nemocná, když máš hlad, říká chorý mozek). Odpotácím se do kuchyně a zjistím, že v odpoledním sluníčku je vidět každý flek na lince, že v šuplíku na příbory jsou drobky, že ve spížce jsou vysypané potraviny... Nakonec po dvou hodinách stojím ve vypulírované kuchyni a je mi na omdlení z vysílení a hladu (protože najíst jsem se zapomněla). Opět upadnu do mátožného spánku a když mi večer volá šéfová, tak jí s předstíranou veselostí sdělím, že už jsem úplně v pohodě a že zítra těch šest vyučovacích hodin v kuse jistojistě zvládnu. Nepoučitelná. 

Pro šéfovou

A jaké dárky dáváte svým nadřízeným vy? (Ano, přezdívají mi "hujer"...)

Zařizovací roupy

Chytají mě zařizovací roupy. Něco změnit, upravit, dodělat nedodělávky... Moc bych chtěla, ale nějak mi na to nezbývá energie. Taky to tak nesnášíte? Přirovnala bych to ke stavu, jako bych chtěla vzlétnout s těžkým balvanem na noze. Ráda bych se do něčeho pustila, ale prostě to nejde. Není elán. Mně teda vůbec nevadí, že nebyla žádná zima a pevně věřím, že už ani nebude. Že hned pěkně na začátku března začne jaro a nepřekvapí nás žádné hloupé sněžení v květnu. A já si budu moct voňavým vzduchem a sluníčkem dobít baterky.

Tak aspoň drobnosti. Obrázky v obýváku. Uvědomila jsem si, že tady nemáme nikde žádné fotky. A vzhledem k tomu, že ani na žádné velké výtvarničení se energie nedostává, tak padla volba na ně. 

Rodina Skřítkových vs kočičí smečka

Další báječná výměna. Tentokráte s milou syroovkou. Když jsem před Vánoci viděla její bobřičky pro kamarádky, okamžitě jsem věděla, že kočičáci v jejím podání by byli báječní. Ještě že jsem se ozvala, protože Martinka je moc skromná... A přitom je tak šikovná!

Marti, moc děkuju!!!