Začátek adventu

Začátek adventu má pro nás ještě jeden speciální rozměr. Před třemi lety jsme si 4. prosince sbalili svých pět švestek a rozhodli se poprvé přespat v novém hnízdě. Uprostřed obýváku na matraci. Celý prosinec jsme pak skládali a montovali, aby Vánoce byly už v novém...

Nevím jakým nedopatřením se stalo, že jsem si tento roh obývacího pokoje loni nevyfotila. Škoda. Je to zajímavá sonda do našeho bydlení. Na jednu stranu je vidět každá drobná změna, která se zde udála a na kterou jsme dávno zapomněli, na druhou stranu se ukazuje, že jsem vlastně docela "konzerva"... 

P.S.: Všechny ty vánoční dekorace a věnce a ozdoby tady na blozích, to je taková nádhera! I já to určitě nevydržím a nějakým tím zákoutím se pochlubím, dnes ale pro samé pečení perníčků a motání věnců nezbylo času na focení...

My už na to s Matynkou pečem...

Knihy mého života

Ač by se to tak mohlo zdát, nejedná se o čtenářské tipy. Jde o fotoknihy, které jsem si nechala udělat ze svatby a svatební cesty. A k nim dodělávám po kouskách ještě jedno svatební fotoalbum. Třeba i dneska. Jsem totiž odpadlý odpadlík. Všechny ty nervy a únava se pochopitelně někde musely projevit, takže jsem lehla. O tom, že neumím být nemocná bez výčitek svědomí, na které se vzápětí navazuje uklízecí obsese, jsem tady už psala. Dnes jsem proto zvolila jinou taktiku. Abych měla pocit, že dělám aspoň něco trochu užitečného, zpracovávám postupně svatební fotky. (Mezi spacími vlnami.)
Jinak než jsem byla vyřazena z provozu, stačila jsem včera nachystat perníkové těsto a novoročenky do tisku. Což je, myslím, docela sympatické předvánoční skóre...

Peřina od Klimta

Mám pro vás jeden výtvarkový učitip, který se dá ale myslím docela uplatnit i při tvoření s vlastními ratolestmi. Snažím se především o to, aby si každý mohl prožít radost z tvorby a taky z pocitu, že dokázal stvořit něco fakt krásného a hodnotného. (Většinou se to daří, pokud teda onen jedinec není vyloženě výtvarkově negativně naladěný. To by pak nepomohlo, ani kdybych se na ucho postavila.) Říkám si ale, že by přece jen už i na základce měly mít děti nějaké to kulturní povědomí.

Tentokrát jsme zalovili v secesních vodách u mého oblíbence Gustava Klimta. Výsledek je, aspoň dle mého názoru, mimořádně zdařilý, byla by škoda se o něj nepodělit...

Naši čtvrťáci a páťáci měli za úkol představit si, jaká by asi byla peřina, kterou by jim pomaloval pan Klimt. Paní učitelka stržena tvůrčí atmosférou si taky představovala... Hned bych se do těch duchen zavrtala...

Mám koule!

Možná je to krapet přízemní, ale on se ten titulek prostě nabízel... Udělala jsem si radost a dopřála jsem si dneska kapku soukromého života. Kdo by to byl řekl, že se budu těšit na praní záclon... Svítící bambule jsou luxusní, toužila jsem po nich už dlouho.

Všednodennosti

Mám je vlastně ráda, tyhle všední dny. Člověk během nich vstřebá, co se událo, rozkouká se a nabere síly na další dny nevšední. Průšvih je, když se z nich stane nezastavitelný kolotoč, kdy se člověk potácí od povinnosti k povinnosti, musí dělat věci, které mu připadají zbytečné a nesmyslné a nevidí východisko... Když má špatné svědomí, že aspoň chvilenku o víkendu dělá, co ho baví a že tráví čas s rodinou... Aby bylo jasno, mluvím o práci... Přeprogramování na pozitivní vlnu v mé hlavě bylo neúspěšné, ono to dost dobře nejde, pořád mě něco stahuje zpátky ke škarohlídství. Asi to chce jiné řešení... Víc to rozvádět nebudu, já jen abyste věděli, proč momentálně víc mlčím, než píšu...

P.S.: Někdy je to s tím psaním na blog takové ošemetné... Dokud se sdělují věci hezké, jen houšť. Šířit do světa dobrou náladu - klidně po kilech. Co když se ale objeví něco, co mě fakt tíží - psát o tom/nepsat? A kolik toho prozradit, aby se nejednalo jen o nějaký neurčitý povzdech (což jako čtenář nemám ráda, taková ta nakousnutí, u kterých nevím, na čem jsem), ale zároveň sem netahat to, co by se mělo řešit v reálu... 

In love with BALI

"...Ležela na hladině oceánu. Pozorovala míhající se těla pestrobarevných rybek a z pusy jí občas unikaly bublinky vzduchu, když ji i pod vodou zapomněla v úžasu zavřít. Jedna ryba s lidskýma očima se jí vůbec nebála a drze dorážela na její stín. "To je můj korál," křičela němými ústy. Zato ona se bála, ale tak hezky. Třeba murény, která se otírala o oranžovou sasanku a vypadala opravdu hrozivě ve svém podvodním království. Vytáhnout jí na vzduch, zcvrkla by se do nepatrné titěrnosti. Tohle je ale království ryb a ona je musí respektovat. Kousek dál, v mořské trávě, se zavlnilo šedé tělo mořského hada. Jako by si objednal hudební doprovod, začaly pod hadinu doléhat zvuky lidského světa. Bubny a píšťaly. Vynořila se pro nádech a taky aby se podívala, co se děje. Jedna z mnoha slavností. Tady se pořád něco slaví... Lidé v zelených krojích stáli na pláži. Najednou se z jejich středu vyčlenila skupina černě oděných mužů a začala se brodit s květinovými obětinami ke korálovému útesu, který odrážel divoké vlny volného oceánu. Chvíli je pozorovala, jak pohrouženi do modliteb k mořskému bohu zdolávají vodní masu a pak se znovu položila na hladinu a vychutnávala jeden ze nejmagičtějších okamžiků ve svém životě. Nádheru podmořského světa a hudbu lidí, kteří ji přišli uctít a vzdát jí čest..."

Nevím si rady s tím, jak postihnout celou tu nádheru, kterou jsme v uplynulých dvou týdnech prožili. Občas mám pocit, že se mi to vlastně jen zdálo a nebo že jsem si přečetla krásnou knihu. Náročná dvoudenní cesta přes půl planety nás krutě odřízla od vší té exotické nálady a nekompromisní návrat do procesu zkázu dokonal...

Zkusím vylovit z paměti aspoň pár útržků toho krásného snu a protože sny takové bývají, možná to budou jen torza a zmatené průpovědi a záblesky a náznaky. Ale ono vlastně Bali takové je, magické, jiné, úžasné... Snad mně i vám pomohou fotky, aby se mi podařilo vás do toho správného "tropického stavu mysli" (to psali v jednom chytrém průvodci) vtáhnout...

Tak tedy vítejte na cestě po Bali...

1. Nejlepší dopravní prostředek? Vlastní hlava! Má to svůj smysl... Tak jako jsou pro hinduisty hory nejposvátnějšími místy na zemi nejblíže k bohům, tak je i hlava nejposvátnější částí těla. Proto jen na ní je hodno dopravit obětiny k chrámu, na fotce do chrámu nejposvátnějšího, zvaného Besakih.
2. Tradiční balijská batika. Kolem města Ubud jsou soustředěny vesnice, přičemž každá z nich je zasvěcená jinému řemeslu. Povznášející zážitek - cestovat od dílny k dílně...
3. U tradičního vstupu do každého chrámu. Zde vedoucího k očistným pramenům - Tirta Empul. Apartní stejnokroje alias parongy máme proto, že oproti hlavě jsou nohy nejtemnější částí těla nejblíže k podsvětí a musí být při vstupu na posvátná místa skryty. Žluté pásy mají za úkol udržet to temné v člověku uvnitř, aby to nemohlo postihnout i ostatní...
4. Oceán. Indický. Už druhý, do kterého jsme měli to štěstí vkročit. In love forever.
5. Souboj lítých šelem v dřevořezbářské dílně.
6. Bali bird park. Naše velmi zdařilá náplast na neuskutečněné africké safari.
7. Před jednou z mnoha uměleckých galerií blízko města Ubud, balijské "mekky" všech umělců. Více jak hodina mezi obrazy, och...
8. Všechno ozdobené, precizní. Balijci si váží umění a učitelů. Země zaslíbená!
9. Ukázka tradiční malby. Ráma a Sita - symbolická dvojice pro lásku. Na každém rohu. Jak líbánkové!

1. Lotos.
2. Zemský ráj to na pohled. Rýžové terasy Jatiluwih, zapsané v UNESCO.
3. Obětinky. Úplně všude. Na chodnících, na pláži, před každým obchodem. Balijci se s mističkami vytvořenými z banánových listů modlí minimálně třikrát denně. Dávají do nich pestrobarevné květy, uvařenou rýži, někdy i drobné mince. A modlitbu vyšlou k nebi s kouřem vonné tyčinky.
4. Opičí prales. Prý nesahejte na opice. No, ale těm opicím to nikdo neřek, že na nás nemají sahat...
5. Sochy, sošky, chrámy i chrámíčky, všude, na každém kroku... Rodinné, vesnické, státní, pro každého z několika stovek bohů, pro předky... Země protkaná vírou.
6. Bali bird park a naši noví ptačí kamarádi. Jeden nás pos...kakal a druhý mi málem urval knoflík u šatů.
7. Majlant jsme utratili! Majlant! Za všechnu tu krásu ručně vyráběnou...
8. Pro změnu leknín.
9. Pavoučí lodě. Prý nepřevratitelné. Na jezeře Batur u chrámu Ulun Danu.