Den šestý (14.3.) Čajové plantáže v Limuru
Náhodou jsme se octli na prohlídce čajových plantáží. Na návštěvu rodinné farmy Kiambethu se musí člověk předem přihlásit, což my jsme neudělali, jelikož jsme ještě večer předem netušili, že sem pojedeme. Kamarád řekl, že to prostě zkusíme a uvidíme. A oni jim den předem odřekli čtyři přihlášení účast, takže nás vzali. To bych si chtěla hodně zapamatovat. Prostě věci zkoušet. Já si každé odmítnutí beru strašně osobně a hodně mě to vždycky zasáhne a zabrzdí. Většinou úplně zbytečně. A taky si tahle "odmítnutí", nebo neúspěchy, chcete-li, pamatuji a prožívám mnohem více než radostné vjemy. No nic, pochopila jsem, že je to aktuálně moje velké téma, na kterém je potřeba zapracovat...
V Kiambethu jsme se zjevili v dobách kolonialismu. Popovídali nám o pěstování čaje, pozvali nás do svého domu a naservírovali nám na bílých ubrusech uprostřed nádherné zahrady opravdu výborný oběd z domácích surovin. (Na jejich zeleninovou polévku, kuřecí ragú a různé zeleninové saláty teplé i studené budu vzpomínat ještě dlouho.) Při vstupu do domu jsme se mi vybavily moje touhy dospívající dívky, že přesně v takovém stylu bych jednou chtěla mít bydlení. A taky touhy o cestě do Afriky. A byla jsem velmi dojatá.
Moje angličtina je mizerná, upřímně jsem se za sebe styděla, že každý místní "z příkopu" umí anglicky líp než já. I tak jsem ale paní domácí, která farmu zdědila po dědečkovi a celý život se o ni starala, vcelku pěkně rozuměla. Ne všechno, ale hodně ano. Paní říkala, že ač je jí přes devadesát, nikdy Keňu neopustila, že celý svět jezdí za ní. A je fakt, že nás tam byla slušná směsice národností. Když jsme si pak kupovali čaje, ptala se nás odkud jsme a jak to u nás vypadá. Ukazovala jsem jí nějaké fotky sněhu a zimní krajiny a to byla dojatá zase ona. Myslím, že ji možná i trochu zamrzelo, že tohle už na vlastní oči neuvidí. Cestování je skvělé, tolik rozšiřuje obzory. Cestujte!
Poprosili jsme, jestli se po skončení prohlídky můžeme ještě projít plantážemi a byla to fakt krása. Tolik šťavnaté zelené všude kolem. Zase to bylo něco úplně jiného, než jsme dosud viděli. Ještě mě pak zaujalo, když už jsme byli zpátky na ambasádě, a o exkurzi jsme si povídali, že v Keni neprobíhaly takové ty pogromy na "bílé ďábly", když se různé země zbavovaly nadvlády kolonialistů. Takže je to jedna z mála afrických zemí, kde dosud žijí "bílí Keňané", jejichž předkové sem přišli před sto i více lety.
Den sedmý (15.3.) Sklárna Kitengela, farmářský trh a výroba hliněných korálků
Monča a Štěpán, kteří nám poskytli střechu nad hlavou, jsou velmi milí lidé. Upřímně se těším, až se jednou vrátí do domoviny a usadí se u nás v Beskydech, abychom se mohli vídat častěji. Víkend jsme si proto přáli strávit společně. Oni jsou taky rádi, když můžou pobýt s krajany, přece jen mluvit v mateřštině a s lidmi se stejnými kořeny má něco do sebe. Vypravili jsme se do sklárny v Kitengele. Náš sedmičlenný bleší cirkus se nasáčkoval do auta hostitelů, a ti vyjeli na motorce. Obdivovala jsem kamaráda, že si na řízení vlevo a v nairobském provozu troufl. Co troufl, on si ten chaos užíval. Náš místní řidič, který nás vozil na safari, se jmenoval Paul, a kamarád se jmenuje Pavel, tak jsme si dělali legraci, že je nám "řidič Paul" prostě souzený.
To takhle jedete po "oranisku" rychlostí "jedna", protože víc je nereálné, přemýšlíte, jestli vám upadne kolo nebo urvete spodní vanu, pozorujete v příkopech prasata a opice, a najednou se octnete v nádherné oáze. Sledovali jsme "v přímém přenosu" výrobu skla, koupili jsme si něco krásného na památku, dali jsme si kafe i zmrzlinu... Toník si vyzkoušel foukat bublinu ze skla a musím říct, že mu to vážně šlo, no jo, kvalitní plíce. Já jsem sotva dochrchlala a vyfoukla bych tak kulové. (Upřímně, ještě včera jsem se malém udusila u vyfukování vajíčka.) Někteří se taky prošli po visuté lávce, a to jsem si teda taky odpustila, mně úplně stačilo nedobrovolné slaňování v Hell´s Gate, natož abych na to lezla dobrovolně. Taky tu měli bazén pro děti, takže drobotina se šla cachtat a my jsme si v klidu poseděli v kavárně mezi krásnými skleněnými objekty. Bylo to moc příjemné, po uplynulých dnech naditých prožitky, jen tak sedět a vstřebávat dojmy.
Potom jsme přejeli na farmářský trh, (opět na jedničku a "smrt v očích"), který se koná jednou do měsíce, a kam "naši Keňané" rádi chodívají na jídlo. Dát si "Asii" v Africe, proč ne. Byla výborná. Chtěla jsem tu pořídit neteřím nějakou drobnost na památku a padly mi do oka stříbrné naušničky ve tvaru žiraf. Jejich prodejce napálil cenu a zamrkal na mě, že ale nemá "fix prices". Smlouvání nedávám, nemám ho ráda. Tak jsem se omluvila, že tohle neumím, a chtěla jsem odejít. On se mi snažil vysvětlit, jak to celé funguje a o něco snížil cenu. Já jsem mu vysvětlila, že chápu princip smlouvání, ale že ho nemám ráda a zase jsem chtěla odejít. Pán si musel myslet, že jsem úplně pitomá a asi mu mě bylo líto, takže si sám se sebou usmlouval přijatelnou cenu a "žirafky" do uší nakonec odcházely se mnou...
Taky jsme se vydali prozkoumat ke stánkům různé ovoce a zeleninu, a já jsem při tom našla čtyřlístek. Nejdřív jsem si myslela, že to je třeba nějaký africký druh, a čtyři lístky mají všechny, ale nebyl, ostatní měly jen tři, a já jsem se zaradovala ze svého afrického štístka. To je taková moje "úchylka", že furt čumím na zem. Asi to mám z toho sbírání rostlinek na tvoření. Takže jsem před tím u jezera Naivasha našla místní tisícovku. A čtyřlístek mi zase přinesl štěstí, že jsem u jednoho sekáčového stánku objevila úplně novou lněnou halenu přesně na mě a přesně za tu místní tisícovku (na naše asi dvě kilča.) Koloběh štěstí uzavřen.
Výrobu hliněných korálků jsme profrčeli jen v rychlosti, protože jsme se do ní dostali až před zavíračkou. I tak mi v uších přištál pár naušniček na památku.
Den osmý (16.3.) Arboretum v Nairobi a Bomas Of Kenya
V neděli jsme se chtěli projít po arboretu. Zaplatili jsme vstupné, jak jinak, a vydali se do parku. Upřímně, rostlinstvo na kdejaké ulici, třeba i v "naší" zahradě bylo pestřejší než tady. ( A ta nádherná kytice, kterou vidíte na fotkách, tu jsem si mohla uvázat v zahradě ambasády. Ráj!) Ale abych se nerouhala. Zrovna posekali trávu, a ta vůně a ranní světlo zpoza zelených stromů mě přenesli do červnového rána v zámecké zahradě rodného Holešova...
To byl mimochodem vjem, který mi dělal radost po celou dobu. Pocit, že je květen nebo červen. V Nairobi nebylo nijak horko. Jednak proto, že je v dost velké nadmořské výšce, a taky se to chystalo už na období dešťů, takže v noci většinou popršelo, a přes den bylo díky tomu příjemně. A všude všechno kvetlo a bylo zeleno, úplně jako u nás v máji. To jsem si moc přála zažít, a jsem vděčná, že jsem mohla. Octnout se z předjaří, kdy už na člověka po zimě začínají padat chmury, "v květnu".
A ještě k té poznámce o vstupném. V Keni se platí úplně všechno. I když chcete třeba zaparkovat u marketu. A nebo když se chcete projít po úplně obyčejném parku. Mají tu dvojí ceny. Pro místní a pro turisty. Ty turistické jsou samozřejmě mnohonásobně vyšší. I tak si ale většina místních o návštěvě safari nebo i takovéhoto obyčejného parku může nechat jen zdát. Smutná realita.
S Mončou nás pojí láska k folkloru a různým rituálům obecně. Vynechat místní skanzen bylo tedy nemyslitelné. Abych ocenila různé nuance hliněných a slaměných chatrčí, tak na to jsem malý odborník. Jako v Rožnově mě to za srdce nebralo. Ale byli jsme i na vystoupení, kde byly předváděny různé tance a písně různých etnických skupin, a to se mi líbilo velmi. Africké rytmy jsou pecka.
Den devátý až dvanáctý (17. - 20.3.) Mombasa a Bamburi Haller Park
Nastal čas pro přesun k oceánu. Často se do Mombasy létá, ale my jsme se rozhodli jet vlakem. Vybrali jsme si první třídu "Madakara Expressu". Cena za zpáteční jízdenku pro dospělého vyšla na necelé dva tisíce. Cesta trvá asi šest hodin a vede i přes národní park Tsavo. Takže jsme sem tam z okna zahlédli slona nebo žirafu, a hlavně jsem obdivovala milované baobaby, které kolem Nairobi nerostou.
Jestli byl v Nairobi květen, v Mombase nastal srpen na druhou. Horko a dusno v nejhutnější podobě. To nesnáším. Ve vedru se mi vypínají všechny životní funkce a snažím se prostě jen přežít.
Ubytování jsme si zamluvili přes Airbnb. V takovém jako "paneláku", novostavbě, která vypadala evropsky, ale v africkém provedení (aušusově), nicméně jako útočiště to bylo fajn. K oceánu do Keni asi bílí turisté jezdí především do luxusních resortů, a my jsme se octli víceméně "na ulici", takže se s námi snažil pořád někdo mluvit, někdo nám něco vnucoval, troubil na nás, na nás holky pískal... A jestli něco nemám ráda hned po horku, tak tohle. S Mombasou nám prostě láska úplně nevznikla. Na druhou stranu i tohle je součástí cestování a poznávání světa. Se všemi jeho odstíny.
Po odložení batohů na bytě jsme se vydali na pláž. Zrovna byl příliv, moře o teplotě horké vany, plné chaluh, takže taková hodně vydatná "polévka", a na posledním úzkém kousku pláže... Plno černochů. Už asi vím, jak si připadají zvířata na safari, když na ně všichni čumíme... S Tomem jsme se raději dobrovolně vydali najít obchod a obstarat nějaké jídlo a já jsem se upínala k myšlence lahve vína. Když jsem zjistila, že "krabičák" vyjde na naši pětistovku, smířila jsem se s tím, že tohle budu muset vstřebat střízlivá...
Samozřejmě jsme večer pogooglili a našli jsme, že docela nedalo je Nyali Beach, a že tam bychom si mohli spravit chuť. Pohybovali jsme se pomocí Uberu, protože u toho díky aplikaci víte předem, kolik za cestu zaplatíte a řidič zase ví, kolik lidí poveze a tak... Prostě eliminace nepříjemných překvapení. Nyali Beach byla opravdu krásná. Velmi, velmi se mi ulevilo, když jsem viděla rozlehlou, čistou a liduprázdnou pláž. Myslím, že se ulevilo všem. Asi tak na pět minut, než se přihnal ten pravý tropický slejvák. Rychle jsme zabalili elektroniku do pláštěnek, batohy co nejvíc nakupili na sebe, a v kloboucích se běželi ukrýt do oceánu. Takové podivné "evropské houbičky" místní asi ještě neviděli...
Stejně jako se déšť přihnal, tak i odešel, a nám už nic nebránilo v tom, abychom šnorchlovali, stavěli hrady z písku (bílého a jemného jako polohrubá mouka) a sežehli se na škvarek (ani padesátka nás běloby proti rovníkovému slunci neochrání.)
Další ráno se část skupiny vydala zase k oceánu, a ta druhá, teda já a Tom, se rozhodla regenerovat na pokoji. Mezi "paneláky", kde jsme bydleli, byl taky bazén, velký a chladivý, což bylo super, protože jsme si zaplavali a pak se zase pěkně šupajdili schovat do stínu. Odpoledne jsme se pak vydali do Bamburi Haller Parku, který byl překvapivě hned "za rohem". Stačilo "přeskákat" "dálnici", což místní běžně dělají, takže jsme se do toho pustili i my. Octnout se ve stínu vzrostlé zeleně bylo v tom vedru nesmírně příjemné. Haller Park je taková víceméně záchranná stanice, kde jsou různě znevýhodněná zvířata, přestárlá i hendikepovaná... Za mě byl rozhodně největší zážitek krmení žiraf.
Poslední den jsme po opuštění ubytka strávili celý na "naší" pláži. Naštěstí už bez deště. Navlekli jsme se do dlouhých trik a vydali jsme se šnorchlovat ke korálům. Indický oceán je nádherný, podmořský svět pestrý a bohatý. I tak, ačkoliv moře a potápění miluju, do Mombasy jsem se prostě nezamilovala. Na noční vlak do Nairobi jsem se posledních pár hodin už i těšila.
Den poslední (21.3.) Loučení
Po příjezdu na ambasádu jsme padli do postelí. Ačkoliv byl noční expres poloprázdný a mohli jsme si polehat různě na sedačky, stejně nás ten celodenní pobyt na rovníkovém slunci a noční cesta, sejmuli. Sprchu jsem zvládla až po probuzení. Normálně mám mořskou sůl ráda, často ji nechávám i záměrně působit, ale tentokrát jsem byla vděčná, že jsem to ze sebe všechno smyla, neboť jsem smrděla, inu, úplně jako chaluha. Akční skupina v čele s "řidičem Paulem" se ještě jednou vydala do Nairobského parku. Měli štěstí a i bez průvodce potkali zase spoustu zvířat, což není úplně pravidlem. Naše neakční a úplně vysílená skupina (čítající mě a manžela) byla ráda, že nikam nemusí. Jenom do obchodu na poslední dárky, rozloučit se se čtvrtí, zahradou... Uvázat si ještě jednu exotickou kytici... Monča se Štěpánem na závěr objednali etiopskou večeři. Byla výborná a nezvyklá a mě bylo moc smutno, že už odjíždíme. Existování v této naši dočasné "komunitě" bylo moc fajn.
Cesta domů (22.3.)
Náš nejmladší, čtyřletý člen výpravy byl statečný, jak to všechno zvládal, ale i tak už toho na něho bylo hodně, takže se poslední dny docela výrazně projevoval. (Řval jak tur.) Musím říct, že někdy to už bylo otravné, ale tu poslední noc jsem mu za "výstup" byla vděčná. My jsme totiž zaspali! Na probuzení, naházení posledních věcí do kufrů a přesun k taxíkům jsme měli čtvrt hodiny. Ufff...
I zpátky jsme letěli opět s "Turky" přes Istanbul. Cesta proběhla bez komplikací. Dokonce jsme se trefili do pauzy mezi stávkováním, které zrovna v Turecku probíhalo, jak jsem se pak doma dočetli v novinách. I auto na nás ve Vídni čekalo bez úhony. Posledního úseku Vídeň - Frýdek se ujal "řidič Tom", který si taky zaslouží pochvalu, že nás bezpečně dopravil domů.
S jídlem roste chuť. Myslela jsem si, že si splním sen a africké touhy mě pustí. Chachá! Ani náhodou. Věřím, že se s milovanou Afrikou ještě někdy setkáme... Třeba zase v jiné zemi. Jsem šťastná, že jsem tohle všechno prožila. Cestování je opravdu nesmírně obohacující a posilující. Ne jen že poznáte svět, ale zase o kus víc poznáte i sami sebe. Svoje strachy, limity, nezahojené rány... Ale naopak i odvahu, schopnosti a možnosti.
